Železničář tělem i duší Stanislav Toman z Bruntálu pracoval u státní dráhy od roku 1968, z toho devatenáct let působil jako strojvůdce na trati z Bruntálu do Malé Morávky. Zkušeností má na rozdávání, mnoho let jezdil také na dalších tratích v kraji. Koleje zná téměř nazpaměť od Ostravska až po Olomoucko.

Nyní je pět let v důchodu, a jak říká, konečně má čas na všechny své záliby, na něž už prostor během práce pro dráhy nezbýval. „Koníčků má člověk hodně a času bylo vždy málo, zaplať pánbůh za to,“ zůstal aktivní Stanislav Toman. Věnuje se sportu, hudbě, ale třeba i modelářství nebo zahradničení.

Vším čím byl, tím byl rád

Toman je podobný Železný dědek, jakého ve stejnojmenném českém filmu ztvárnil Jaroslav Marvan. Jen je z Bruntálu. Tak jako každý správný strojvůdce začínal na posunu. Aby se z něj stal strojvedoucí, musel na drahách projít všemi možnými pozicemi. Stanislav Toman byl jednou topičem parní lokomotivy, jindy opravářem motorových vozů či dieselových strojů a brzd. Trvalo to tři roky, než ho konečně pustili na vysněnou mašinu.

„Všemi složkami jsem musel projít, abych získal ponětí o tom, jak co kde na dráze funguje. K tomu jsem skládal nekonečné množství zkoušek,“ vzpomínal Stanislav Toman.

Největší část strojvůdcovského života strávil na trati z Bruntálu do Malé Morávky. K trati má vřelý vztah, dodnes po ní vozí turisty speciálním motoráčkem zvaným Hurvínek. Je otázkou, zda do Malé Morávky z Bruntálu sveze rekreanty i letos, když chce trať ministerstvo dopravy výhledově zrušit.

Peníze romantiku nenahradí

Naposledy vezl cestující z Bruntálu do Malé Morávky vlakem loni v prosinci. Tehdy nádraží v Malé Morávce zdobil stromeček a všechno kolem peronu vonělo vánoční atmosférou. Trať, kterou chtějí ministerští úředníci rušit, je přitom zcela výjimečná. Má extrémní úsek, na nějž se musí strojvedoucí maximálně soustředit, aby zvládl čtyřicet dva promile převýšení trati.

„Zdá se, že je to jen takový malý vláček. Ale takové převýšení, hlavně shora z Rudné pod Pradědem do Malé Morávky, to je přímo drastické. Úsek patří v České republice k nejobtížnějším tratím, co se týče převýšení,“ hodnotil jízdu Stanislav Toman.¨Sjízdnost trati se liší nejen podle ročního období. Sledovat musí strojvůdce během jízdy, kde je jaká vlhkost kolejnic, kde jak spadlo listí, jehličí nebo dokonce dřeviny. Jinak by jízda mohla dopadnout špatně.

Občas musí strojvůdce i zabrzdit, na sjezdu z Rudné do Morávky však musí brzdit velmi citlivě, aby nechytil tvz. saně, lokomotivěby se pak mohla zcela zablokovat kola.Od mašinfíry to vyžaduje obrovskou zkušenost. „K této trati mám takový osobní vztah. Někoho tím třeba mohu naštvat, když řeknu, že bych chtěl, aby se zachovala. Mrzí mě ale, že se dnes všechno přepočítává na peníze a srdíčko se vytrácí. S dogmatem, že je krize, se ruší všechno, i to, co by se rušit nikdy nemělo,“ vyznal se Toman.

Postavil si trať vlastní

Jako odpověď na úvahy ministerstva o zrušení tratě začal stavět Stanislav Toman trať vlastní, jako modelář. Nikdy předtím žádné modely takových rozměrů nestavěl. Je to už pět let, co na modelu ukazuje potomkům místa okolo železnice, na něž má jako strojvůdce nejvíce vzpomínek. Jde o takovou esenci všech krás, které mu během jeho jízd učarovaly.

„Já beru trať do Malé Morávky jako trasu pro vyloženě citlivé duše. Někdo ji jen tak projede, a nic mu to neřekne. Já mám rád přírodu, a co mě vždy pohladí po duši, to je právě trať, kterou chtějí rušit,“ komentoval snahy ministerstva Toman. Líbí se mu, že okolo trati do Morávky nejsou žádné technické stavby, které by narušovaly krajinu. Vine se nenásilně čistou přírodou. Toman se často vydává podél trati pěšky, aby si její krásy připomínal.

„Trať by mi tu už chyběla, vždyť do krajiny přímo vrostla. Je to její nedílná součást,“ uzavřel vyprávění Toman, který si u trati užívá relaxace ve své chatičce.