Tvrz byla již tehdy obklopena vodním příkopem, napájeným ze sousedící Opavice. Do roku 1566 drželi tvrz Fulštejnští, kdy Linhartovy přešly jako dědictví Mandaleny z Fulštejna do rukou jejího manžela Jiřího Bernarta Tvorkovského z Kravař. Po něm dědila roku 1578 nevlastní dcera Kateřina Kravařská ze Šlovic, provdaná za Václava Haugvice s Biskupic. K renesanční přestavbě tvrze na zámecké sídlo dochází právě za tohoto vlastníka, který umírá v roce 1588. Zámek má celkovou téměř uzavřenou dispozici dvoupatrových podsklepených budov s vnitřním dvorem a dvěmi obrannými věžemi a obranným příkopem kolem celého objektu. Ve sklepích a přízemí jsou místnosti opatřeny klenbami, v patrech byly trámové stropy. Vnější omítky jsou pokryty sgrafitovou výzdobou jak ornamentální, tak figurální.
Za třicetileté války byl zámek rozkraden a poničen a tak jej poslední bezdětný potomek Haugviců Ladislav Alois v roce 1658 prodává Karlu Maxmiliánu Sedlnickému z Choltic. Sedlničtí v letech 1695 až 1702 provádí důkladnou přestavbu objektu na barokní zámek. Přestavba stála téměř 900 zlatých, provedli ji Sebastian Hohenadel a Andreas Gans z Krnova. Byla snesena jedna věž a dobudováno schodiště a část jihovýchodního křídla, čímž se uzavřela celková čtyřkřídlá dispozice. Fasády dostávají raně barokní charakter s vysokým pilastrovým řádem a segmentovými nadokenními frontony vyplněnými bustami. Barokní úpravy se provedly i v interiérech. Další úpravy interiéru byly provedeny kolem roku 1730 a kolem třetí čtvrtiny 18. století, kdy jej vlastnil uměnímilovný hrabě Josef Sedlnický. V osmdesátých letech se totiž stávají Linhartovy střediskem bohatého hudebního života. Z té doby pocházejí dva portály s aliančními znaky Sedlnického a manželky Josefy Haugvicové, upravené vnitřní arkády ve všech třech podlažích, zřízení kaple sv. Hyacinta se sakristií a kaplankou.
V majetku Sedlnických zůstaly Linhartovy až do poloviny minulého století, kdy je převzala hrabata z Oppersdorfu. Od nich se dochovaly zbytky rytířského sálu z roku 1876.
Koncem 20. století přešel majetek na rodinu Wenzelidesů a od roku 1930 na rod Wullersdorf-Urbair. V průběhu 19. a 20. století dochází ještě k menším úpravám a adaptacím. V roce 1920 bylo zavedeno ústřední topení a vybudování koupelen.
Po dobu 2. světové války zámek zůstal v rukou manželky posledního majitele Ericha von Wullersdorf – Urbair, jenž narukoval k vojsku. V roce 1943 zde však umístily úřady vybombardované rodiny z Bochumu. Tehdy vypukl na zámku požár, při němž shořela střecha. Provizorně byla obnovena až po roce. Při velké vichřici v roce 1947 vzala za své a zámek zůstal zcela opuštěn. Povětrnostní vlivy způsobily, že se zřítily stropy v prvním i druhém patře, došlo k značnému rozrušení zdiva. Základní opravy prováděné Okresním stavebním podnikem v Krnově byly provedeny teprve v letech 1957 až 1960 a pokračovaly do roku 1960. Bylo plánováno, že zámek bude sloužit jako doléčovací ústav pro nemocné chorobami srdečními a revmatickými anebo pro účely Československé akademii věd, ale obě alternativy se ukázaly jako nevhodné. Stav objektu se vzhledem k nedokončeným pracím i vzhledem k jeho opuštěnosti začal opět vůčihledně zhoršovat a v roce 1968 byl zámek kompletně rozkraden a částečně zbourán. V letech 1957 až 1959 bylo prostavěno na objektu 1 081 tisíc korun československých, v roce 1961 byla provedena nezákonná demolice sousedících zchátralých hospodářských traktů a v roce 1962 byl dán souhlas ke zboření zbývající sýpky. Z uvedeného důvodu se jevil jako nový výhled v konečném využití a tím i záchraně objektu – přestavění zámku na sklad Zdravotnického zásobování, což se uskutečnilo v letech 1970 až 1973.
Po roce 1989 získalo zámek Město Albrechtice, které v letech 2003 až 2005 provedlo jeho celkovou rekonstrukci a využívá jej dodnes včetně cenného přírodně krajinářského parku pro kulturně rekreační účely.
Kolem zámku se rozkládá park, založený v 17. století, kdy byl pravděpodobně i pravidelně upraven. V 1. polovině 19. století byl upraven v přírodně krajinářském stylu a i později tak později upravován a doplňován. Mírně modelovaný terén umožnil stavbu dvou sklepních prostor. Po vzniku ČSR státní hranici po toku Opavice rozdělen. Rozloha parku je 6,9 hektarů a a nadmořská výška 400 metrů.
Ľubica Mezerová
