Rodina Fürstova se přestěhovala z Týna u Lipníka do Bruntálu v květnu 1945 a otec Milady Fürstové se zde stal správcem zdejší věznice. Zkušenosti pro takovou práci otec nasbíral u vojska. Vytržena z kořenů svého někdejšího domova se rodina zabydlela v domově novém, v bruntálské věznici, plné německých zajatců.

Při výsleších vězni křičeli

Milada Fürstová měla tehdy patnáct let a učila se v knihkupectví. Ve věznici nosila tatínkovi obědy. „Ve věznici to bylo značně těžké. V lesích pochytali partyzáni z oddílu Rudá Morava poschovávané Němce a přivedli je. A začali je vyslýchat," ještě dnes se chvěje při vzpomínce na metody některých vyšetřovatelů Fürstová. „To víte, jak mi v patnácti bylo, když je mučili ve sklepení a vězni křičeli v jednom kuse o pomoc. Dodnes z toho nespím."

Němce postavili ke stěně, a když si jednotlivce předváděli k výslechu, tehdy malé holce dali do rukou partyzáni pistoli. Nařídili, aby Němce hlídala. Dodnes trne, co by se stalo, kdyby se někdo z dobře vycvičených chlapů rozběhl a na dívku zaútočil. I když tehdy se ještě s pistolí cítila jako hrdinka, protože si nedokázala představit, co všechno se jí mohlo stát.

Pamětnice si ještě vzpomíná na sadistické metody vyšetřovatele Garšice, o němž se zmiňuje ve své knize Město na hranici spisovatel a dřívější pracovník bruntálské radnice Karel Ptáčník. „Garšic dělal s Němci velké pořádky. Byla to doba, kdy se lidé postupně dozvídali o tom, co se dělo v koncentračních táborech, tak to víte, servítky vůči Němcům si vojáci nebrali," pokračovala Fürstová. Její maminka ale vždy varovala, aby se Češi nechovali stejně zle.

Maminka Milady Fürstové začala vězňům vařit, k ruce dostala tři Němky. Před příjezdem do Bruntálu byla maminka Milady Fürstové zdravotní sestrou v Kroměříži, kam za první světové války dováželi do lazaretu ranění, takže v ní byl velký kus lidského cítění. „Zažila toho hodně, pacienty bez rukou a nohou, z první linie je vozili," uvedla Fürstová.

Nejprve nevraživost a pak přátelství

Vzpomíná i na nevraživost, když třeba jí a její mamince chlapec z německé rodiny jednou plivl přímo pod nohy, a viděl to i tatínek, který vyšel z věznice. Otec se na hocha hodně zlobil, vypadalo to na vyhrocený konflikt. Nakonec se vše urovnalo, a když později nastoupila Milada Fürstová do obchodu, stala se jí matka plivajícího chlapce kolegyní.

Než Němce na základě Benešových dekretů odsunuli do Německa, obě ženy se spřátelily. „Byla to velice hodná paní, ještě po odsunu mi psala dopisy. Německy jsem se za války naučila dobře. Nakonec korespondence utichla," sdělila Fürstová.

Bruntálu už zůstala věrná

Otec nakonec z věznice odešel. Začal pracovat ve vedlejší budově soudu pro soudce Jančíka a oba se skamarádili. Papírování ale otce omrzelo, proto se raději rozhodl pro dělnickou profesi. Ze soudu se proto musela rodina odstěhovat, tak jako před tím z věznice. Žila v polozbořeném baráčku v prostoru, kde dnes na Ruské ulici stojí prodejna. Poté otec v roce 1948 zemřel.

Rodina se o sebe musela postarat, Milada Fürstová nastoupila do zaměstnání. Pracovala ve velkoobchodě v zadním traktu dnešní prodejny U Šandů na náměstí Míru, zpracovávala faktury. Tehdy vedl obchod šéf Mikšovský. Chodila také inkasovat platby od dlužníků.

„Podporovali jsme se s maminkou sedm let jako rodina, rodina se měla velice ráda, to není jako dnes. Peníze byly podružné, i když jsme je neměli, důležitější byli mezilidské vztahy," hodnotila Milada Fürstová. Někteří lidé si příjemnou babičku pamatují ještě z dob, kdy ve svých třiašedesáti letech dělala v textilu na ulici E. Beneše, dnešním Rexu. Od té doby je dvacet let v zaslouženém důchodu.

V živé paměti má ještě svou svatbu, vdávala se jen měsíc po měnové reformě v roce 1953. „Z kostela jsme šli na městský úřad, kde nás oddával spisovatel Karel Ptáčník," dodala žena, která v listopadu oslaví třiaosmdesáté narozeniny.