„Proč člověk propadne horolezectví? Především kvůli horám, přírodě a kamarádům, kteří ho obklopují," vyznal se z lásky k horolezectví bývalý člen Horské služby Jeseníky a horský vůdce po zahraničních horách.

„Kilimandžáro jsem sjížděl s kolegou s lyžemi do kráteru sopky," zavzpomínal Kothánek. Zajímavé pro horolezce je nejen zdolání vrcholu, ale i samotná cesta, ta někdy skýtá větší překážky a komplikace než samotná hora. „Museli jsme se dostat zpátky, což zase až tak jednoduché nebylo. Zpátky jsme jeli přes Burundi, Rwandu, Ugandu, Súdán, Egypt. Vydali jsme se po stopách cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, to byl můj opravdu asi největší zážitek," poutavě popisoval Emil Kothánek.

Též si vzpomíná, jak za bývalého režimu museli horolezci pašovat peníze ve svých holích, aby v cizině neumřeli hlady. Devizy horolezcům nedali, takže je k pašování situace vlastně donutila, pokud si chtěli v cizině trošku přilepšit. „Od roku 1969 jsem byl u Horské služby. Potřebovali jsme razítko, abychom mohli Horskou službu dělat. Jediná možnost, kterak razítko na tělovýchově získat, bylo založit si horolezecký oddíl," sdělil k založení vrbenského oddílu Kothánek.

Rád vzpomíná i na společné výpravy do slovenských Vysokých Tater. „Já vždycky říkám, že rodinná dovolená bývá velice pěknou záležitostí. Ale jedna výprava s oddílem do Tater, to je zážitek na celý život. Tam jsme zažili srandy. Ve Starém Smokovci výpravčí například jednou říkal: ‚nikam neideme, rušnovodič je ožratý, hĺadáme druhého'. Tak to bylo tehdejší Slovensko," přidal na závěr veselou historku z cest Emil Kothánek.