Začalo to tím, že příslušníci Horské služby Jeseníky dostali podmínku stát se členy horolezeckého oddílu. Proto v roce 1974 pár dobrovolných členů Horské služby založilo horolezecký oddíl pod organizaci TJ Sokol ve Vrbně pod Pradědem.

Sami si vyráběli skoby, spacáky, cepíny i kletry

Horolezci - veteráni - nad starými fotografiemi vzpomínali, jak pálí hýždě od Dülferova sedu, jak se z autopuruhů a hasičské hadice šily první úvazky, jak vypadá úsměv pro Ivana Baja nebo proč se za socialismu kopačkám řezaly špunty.

Zase se jednou sešla stará parta, co začínala s lezením ve Vrbně na Vyhlídce, v Ludvíkově na Žofce, na Rabštejně, na Kružberku a vůbec všude, kam je zavedly horolezecké příručky Františka Kroutila a Ferdinanda Doležala. Každý toužil poznat, co obnáší lezení na pískovci a vápenci nebo cestu do Tater rychlíkem Laborec.

Na Expediční stezce Ludvíkovské skalní město nabízí dobrodružné zážitky nejen zdatným sportovcům a mládeži, ale také prošedivělým turistům v předdůchodovém věku s nadváhou.
VIDEO: Ludvíkovské skalní město je padesát let rájem horolezců

Ve vitrínách ve středisku Střecha byly k vidění legendární karabiny přezdívané "smrt za korunu", pohory Popradky šité na míru, kované mačky, skoby i cepíny vlastnoručně vyrobené po šichtě. Horolezci si připomněli, jak těžko se sháněly  abalaky, borháky, frendy nebo hexy. Všichni pamatují ručně obkreslované mapy, po domácku šité spacáky i kletry.

V Jeseníkách na ně čekaly prvovýstupy a zapomenuté zrezivělé skoby po předválečných německých horolezcích. Cvičné skály měli hned za domem, v okolí Ludvíkova, Vrbna pod Pradědem i Karlovy Studánky.

Legendární karabiny zvané "smrt za korunu"

„Samostatně se učit lézt je velice náročné. My jsme žádné cvičitele neměli. Začínalo to na Rabštejně, kde jsme se snažili kopírovat ty, které jsme viděli na skalách. Výzbroj byla velice skromná, k dostání u nás byly akorát tři druhy lan. Pokud lana navlhla nebo zmokla, rychle ztvrdla. Nebylo jednoduché s nimi potom pracovat, jistit či slaňovat. S karabinami to bylo ještě horší, byly k mání buď ty velké železné hasičské, kterým jsme říkali „za korunu smrt", nebo se daly obtížně sehnat duralové z NDR a titanové z Ruska,“ vzpomněl na situaci sedmdesátých a osmdesátých let Emil Kothánek.

Vchody do  důlních děl v Suché Rudné byly ještě v devadesátých letech volně přístupné.  Pro lovce tajemných zážitků ideální místo pro hry na zlatokopy, horníky, jeskyňáře a dobrodruhy.
Tajuplná Suchá Rudná. Oblast, kde si lovci tajemných zážitků přijdou na své

Horolezecké boty lezečky ještě neexistovaly, tak se lezlo buď v pohorkách, nebo na písku ve filcových botách „důchodkách". Na podrážky kopaček bez špuntů se lepila mechovka zvyšující tření. Lezecké úvazky z autopásů prošíval sedlář komunálních služeb, aby byly stehy pevné.

S takovým vybavením členové oddílu zvládli lezení doma v Jeseníkách i ve Vysokých Tatách. V oddíle přibývalo členů i zkušeností, takže nastal čas na expedice.

Před listopadem 1989 se jezdilo především do socialistických zemí. Vrbenští horolezci se dostali do Julských Alp, na Fánské hory i Kavkaz.

Sedací úvazek ze sedmdesátých let minulého století v rukách nestora vrbenských horolezců Emila Kothánka.
Vydal se po stopách Zikmunda a Hanzelky

V osmdesátých letech se některým členům dokonce podařilo přelézt jednu z historicky nejtěžších cest, kterou je severní stěna Eigeru v Bernských Alpách. Obrovský úspěch byl výstup na africkou horu Kilimandžáro, ze kterého na lyžích sjeli dolů do kráteru.

Otevřené hranice přinesly nové výzvy

Nastupující horolezecká generace po revoluci 1989 už si nemusela vyrábět vercajk doma na koleně. Objevovala stěny v Dolomitech a Alpách, kde se i ostřílení vrbenští lezci cítili nováčky a začátečníky.

Pak nastal čas vyrazit mimo Evropu. Vrcholným výkonem byly legendární dvoukilometrové stěny v Yosemitech (USA) nebo na Aljašce výstup na Mount McKinley - 6190 metrů (dnes nazvaný Denali), a v Argentíně  Aconcaqua - 6961 metrů. Přibývalo výstupů v Peru, Brazílii, Kyrgyzstánu, Indii, Himálajích, v Tunisu i na Novém Zélandu.

První umělá stěna ve Vrbně

„Málokdo si uvědomuje, že ve Vrbně pod Pradědem jsme měli jednu z prvních umělých stěn v Československu. Velkým milníkem našeho oddílu bylo postavení umělé lezecké stěny v tělocvičně bývalého gymnázia začátkem devadesátých let. Členové oddílu se vrhli do stavby umělé lezecké stěny svépomocí. Díky tomu v našem oddíle brzy vyrostla mistryně Evropy v lezení na umělé stěně,“ připomenul Dimitris Georgiadis.

Horolezec a pokrývač z Antarktidy Dimitris Georgiadis přebírá ocenění od starosty Vrbna pod Pradědem Petra Kopínce. Léto 2023
Stopy z Bruntálska na Antarktidě. Pokrývač z Vrbna, "domovník" i ponožky

Jako zkušený horolezec, který si poradí v drsných přírodních podmínkách, získal loni zajímavou zakázku na opravu střechy v Antarktidě. Ne každý horolezecký oddíl se může pochlubit, že má ve svých řadách polárníka.

Přátelství na laně bývá to nejpevnější

Dimitris Georgiadis v létě 2023 přebral z rukou starosty Petra Kopínce a místostarostky Ivety Pešatové poděkování rady města Vrbna pod Pradědem za propagaci města a za to, že svou prací dělá domovině dobré jméno na mezinárodní úrovni. Na opravu střechy výzkumné stanice na Antarktidě byl Georgiadis vybrán ze tří set uchazečů.

Horolezectví je individualistický sport, nejčastěji spolu lezou dvojice. „Tráví spolu i několik dní, často nevyspalí, unavení, hladoví, mokří nebo i zmrzlí. Musíte si hodně věřit, přátelství na laně je mnohem pevnější než v jakémkoliv jiném sportu. V našem oddíle se sdružují lidé z celého okresu a dokonce i ti, které život zavál do větších dálek, přesto zůstali oddílu věrní,“ představili horolezecký oddíl ve Vrbně Emil Kothánek a stávající předseda oddílu Dimitris Georgiadis.