Jen co začal rozum brát, už si Vojen Sadílek vypěstoval kladný vztah k němčině. Zajímavé je, že mu k tomu nikdo nepomáhal, protože se začal učit cizí řeči úplně spontánně při sledování zahraničních televizních stanic a hlavně pohádek na satelitu.

Byl už jako dítě tak zvídavý, že chtěl zjistit, co která kreslená postavička vypráví té druhé, a nebo čemu se to vlastně tak smějí. Studentovi vrbenského gymnázia slouží ku cti, že se německému jazyku věnoval i poté, co ho kreslené televizní pohádky přestaly bavit.

O tom, že patří k nejlepším němčinářům své generace, svědčí jeho vítězství v celostátní jazykové soutěži. V němčině je skutečná extratřída. Nejlepších je pouze dvacet V Ostravě dnes převezmou ocenění nejlepší žáci Moravskoslezského kraje, a Vojen Sadílek je jedním z této dvacítky vyvolených.

„Předpokládám, že za tímto oceněním stojí hlavně mé letošní vítězství v celonárodním kole němčinářské soutěže. Už nějakou dobu čtu také knížky v němčině, takže ve svém zájmu o tento jazyk rozhodně nepolevuji,“ prozradil Vojen Sadílek.

Mezi knížkami, které si elitní student rád přečte v němčině, je také učivo do jiných předmětů. To proto, že je nejen talent na jazyky, ale také velmi zodpovědný žák. „Jsem právě teď začtený do takové speciální knihy, která by mě měla připravit na získání certifikátu, který vystavuje Evropská unie. Ten bych rád měl,“ přál by si Sadílek.

Uvědomuje si, že je coby student oktávy stále ještě na začátku své životní cesty, a proto nesmí usnout na vavřínech. Naštěstí pro něj učení není žádný problém, ale spíš koníček. „Učím se rád už odmalička. Vím, že jen tudy vede cesta k úspěchu,“ šel si tvrdě za svým Sadílek.

Do Ostravy dnes zamíří převzít ocenění nejen dvacítka nejúspěšnějších žáků Moravskoslezského kraje, ale kromě jednotlivců dnes ocení kraj zároveň také pět nejlepších studentských týmů. „Měl by u toho předávání cen být nejen hejtman, ale také zástupci ministerstva školství,“ konstatoval vrbenský student, který se dočkal dalšího z řady ocenění svých znalostí.

Poznámka Dity Voznicové: Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem

Patřím ke generaci, která příliš možností ve výběru cizího jazyka ve škole neměla.Nazákladce to bylo jasné, povinná ruština. Střední škola sice v osnovách měla i jazyk další, ale čtyři roky bylo málo. Navíc jsem byla student, který si vzal ponaučení z pohádky O třech malých vepřících a mohl–li si práci ulehčit, udělal to bez rozpaků.

Ostatně k čemu by mi poctivé studium bylo v budoucnu dobré? Emigrovat jsem nechtěla, na dovolenou se jezdilo do Bulharska a filmy v kině byly dabované téměř všechny. A tak dodnes umím recitovat pasáže z Evžena Oněgina v originále a v karlovarských hotelech si přečtu jídelní lístky. Jiné než v ruštině nebo arabštině tam totiž často nemají. Anglicky ovšem mluvím asi jako Indián z 18. století.

Když jedu do zahraničí, jsem nejistá a s sebou vždycky vláčím anglickou konverzaci na cesty.

Je báječné, že dnešní školáky už nikdo nenutí, mohou volit sami, kterým dalším jazykem by rádi vládli. Závidím jim, že jej mohou pilovat na sledování zahraničních filmů z celého světa. Že mohou bez obav cestovat, že si přečtou originální návod bez slovníku. Pro příslušníky národa, jehož mateřštinou mluví dejme tomu deset milionů lidí, je to bezesporu věc potřebná.

Jen mě často napadá, jak jsou na tom s češtinou. Někdy se nestačím divit, když v komentářích na internetu někdo velmi fundovaně rozebírá danou událost, ale píše slova jako vydět, visoký nebo stratit. Obchodní zástupce vám nabízí dobrý přivídělek a reklamní sdělení hlásá, že se hotel nachází vedle turystyckých tras a najdete v něm výřivku. Umět světové cizí jazyky je pro malý národ nezbytné, ovládat je na výbornou zasluhuje potlesk.

Jen bychom v té touze po několikanásobném člověčenství neměli zapomínat, že jsme Češi.