Kulaté životní jubileum bývá příležitostí k zamyšlení a k bilancování. Jako správný historik, patriot a spisovatel završil Blucha své dlouholeté pátrání v archivech vydáním knížky o svých kořenech a osudech svých předků.

Nejnovější kniha Vladimíra Bluchy se jmenuje Řeka mého rodu a rod mé řeky s podtitulem Obrázky ze života obyčejného slezského rodu.

Kdysi dávno v sedmdesátých letech začal Vladimír Blucha jen tak ze zvědavosti pátrat po tom kdo byli, jak žili a čím se živili jeho předci. Když už všechny od 17. až do 20. století znal podle jména, snažil se také vcítit do jejich rodinné situace na pozadí velkých historických událostí a přemýšlel, jak se asi cítil obyčejný člověk v jejich době.

Osudy předků mu přišly natolik zajímavé, že se rozhodl toto téma zpracovat literárně. Byli to většinou malí sedláci nebo dělníci, kteří si vydělávali na živobytí ve skromných poměrech.

„Své předešlé knihy bych rozdělil na vědeckopopulární, které popularizují historii, a na knihy, které patří spíš do kategorie beletrie. Tato kniha je něco mezi tím. Určitě to není klasická literatura faktu, přestože v ní jsou reprodukce archivních listin i dobové obrázky a všechny osoby a události v knize jsou skutečné a zdokumentované. Přestože tam hodně píšu například o osudovém setkávání lidí nebo o lásce, není to ani typická beletrie,“ představil Vladimír Blucha novou knihu v kontextu své předchozí literární tvorby.

Přestože jméno Vladimíra Bluchy je neodmyslitelně spjato s Krnovem, jeho předci žili na Opavsku, Hlučínsku a Kravařsku a on sám je rodák z Mokrých Lazců. Do Krnova se poprvé podíval úplnou náhodou ještě za války v roce 1944. Poslední tři týdny války prožil schovaný v provizorním krytu, ve sklepě. V paměti mu utkvělo, jak se všude kolem něj vyděšení lidé modlili a nahlas slibovali, jak se polepší, když bombardování a dělostřelecké útoky s boží pomocí přežijí.

„Na konci války mi bylo čtrnáct let, když přišla fronta a pronajatý domek, ve kterém jsme bydleli, úplně vyhořel. Zbyly jen obvodové zdi. Přišli jsme nejen o střechu nad hlavou, ale také o všechny fotografie a dokumenty, které jsme opatrovali po předcích. Šli jsme se zeptat na úřad, co máme dělat. Tehdy nám, stejně jako všem ostatním válečným poškozencům, dali stejnou radu: běžte do pohraničí.

Tak jsme se v červnu 1945 usadili v Krnově. Přišli jsme s prvními dosídlenci, kteří stejně jako my kvůli válce přišli o střechu nad hlavou,“ vzpomíná Vladimír Blucha na své osudové setkání s Krnovem.