Fabriku kovohutí sídlící na Bruntálské ulici v Břidličné navštívilo tolik zvědavých zájemců, že organizátoři museli návštěvní hodiny prodloužit. Lidé si jako dárek odnášeli z fabriky ruličky alobalu, který v Břidličné vymysleli, avšak kvůli špatné známkoprávní ochraně tento unikát zevšeobecněl natolik, že dnes jej může vyrábět prakticky kdokoli. A také jej každý, kdo chce, v bruntálském regionu vyrábí.

Do fabriky přivedl své dvě dcerky na prohlídku také Bernard Roland. „Já zde pracuji, jsme místní, z Břidličné. Ve fabrice pracuji od roku 1977, ale nejprve jsem pracoval v pobočném závodu ve Velké Štáhli do roku 1984,“ prozradil projektant konstruktér Roland. Do Břidličné přešel po smrti svého tehdejšího kolegy. Věří, že se za pár let dočká zaslouženého důchodu a do té doby zůstane součástí závodu. „Na mě pracoviště táty působí takovým temným dojmem. Je takové hodně uzavřené,“ zhodnotila fabriku jeho dcera, rýmařovská gymnazistka Lucie.

Vladimír Masník pracuje ve společnosti ALINVEST jako technolog studeného válcování. Měl radost, že byl o prohlídku fabriky v sobotu takový zájem. „S tím jsme ani snad nepočítali, mile mě to překvapilo,“ uvedl Masník, který zodpovídal dotazy zvídavých návštěvníků. Ptali se například na teplotu zpracovávaného materiálu, způsob jeho zpracování, válcování, tázali se také, proč je v halách takový rachot. I ten je nedílnou součástí výroby alobalu.

Patnáct let ve firmě pracuje Marcela Jánská jako takzvaný nůžkař balič. „Balíme tu finální výrobek. Jde o obaly na cigarety, sýry, čokolády, mléčné výrobky a další produkty. Větší jsou polotovary, které si přebalí sám zákazník,“ vysvětlila Jánská, která ve fabrice dělá spolu s manželem. Podnik je zdrojem jejich obživy. „Jsem spokojená, je to nejlepší fabrika z okolí. Nové vedení kupuje moderní stroje a technologie, zušlechťuje okolí, i pro nás se dělá dost,“ chválila Jánská.

Závod si rády prošly i místní Marcela Vymlátilová se synovou přítelkyní Janou Doležalovou, která bedlivě zkoumala přítelovo pracoviště. „Přišly jsem se podívat, kde syn pracuje, kdysi jsem zde pracovala i já, ale to už je deset let zpátky,“ sdělila Vymlátilová. Ženy konstatovaly, že práce ve fabrice je tvrdá, a že si v ní dělníci nevydělávají na chleba jen tak lehce.

Do provozů asi dva kilometry dlouhé fabriky nechal Deník nahlédnout i fotograficky výrobní ředitel Pavel Kamler. Potvrdil, že v současnosti ALINVEST zaměstnává na osm set dvacet lidí, z toho třetinu žen. To jej katapultuje na místo jednoho z nejvýznamnějších výrobních závodů bruntálského okresu. Hliník podnik zpracovává od surové formy až po finální výrobek, což zajišťují tavící pece, válcovací stolice a dokončovací zařízení. „Máme i zušlechťovnu, kde hliník zválcovaný na slabší tloušťku poletováme fólií či papírem,“ prozradil Pavel Kamler.

ALINVEST zásobuje obaly například mléčný nebo tabákový průmysl, významným zákazníkem je mu koncern Philip Moris. Základem obalů na kuřivo už není zhruba tři roky válcovaný hliník, ale metalizovaný papír. Vzniká tryskáním vrstvy hliníkového prášku na papír. Tvoří třímikronovou vrstvu, u válcovaného hliníku je to jednou tolik. „Je to taková revoluce v tabákovém průmyslu. Kvůli ní jsme koupili speciální metalizační jednotku,“ dodal ředitel Kamler.