Jako červená nit se táhly jejím dětstvím zločiny banderovců. Šlo o ukrajinské nacionalisty, pro které bylo zabíjení denním chlebem.

„Bylo to velice silné kafe. Nebylo dne, aby nebyl ve vesnici pohřeb. Možná, že vůdce Bandera myslel leccos dobře. Všechno se zvrhlo v bratrovražedný boj, to bylo dost zlé. Otec šel proti vlastnímu synovi, syn proti otci," vzpomínala Ludmila Muchová.

Místo otce popravili dceru

Bruntálská obyvatelka nemůže pochopit, že dnes na Ukrajině staví Banderovi pomníky. Má ještě dnes v živé paměti, když přišli za druhé světové války do její vesnice nejprve němečtí nacisté.

„Pamatuji se, jak nás všechny nahnali, abychom se podívali na veřejnou popravu. Zastřelili dvě sedmnáctileté slečny," pokračovala Muchová. Důvod poprav byl prostý, otec jedné z dívek dříve přesvědčoval své dospělé sousedy, aby vstoupili do kolchozu, a mládež do komsomolu.

To bylo v době, kdy ještě před Němci obsadili Ukrajinu jiní okupanti, sovětští. Němci si totiž před vypuknutím války se Sověty rozdělili území. Mimo části Polska jim připadla i Ukrajina.

„No a Němci chtěli zatknout otce jedné z dívek, a když ho nenašli, sáhli po dceři. Obě dívky stály u zdi, když do nich stříleli," uvedla pamětnice. V roce 1942 jí bylo jen pět let, pořádně ještě nevnímala, co se okolo ní děje.

Otec dívky skončil v gulagu

Ani rodina Ludmily Muchové se ve své domovské Ukrajině nevyhnula násilí. „Zpětně mi docházelo, co to bylo za hrůzu. Když potom Sověti vyhnali Němce, přišli k nám do vesnice, zatkli toho tatínka. Skončil v gulagu v Dudince, a už se nevrátil. Hrůza," popisovala Ludmila Muchová.

Následně se její rodiče rozhodli, že z Ukrajiny odejdou. Všudypřítomný teror nemohli vydržet. To se psal rok 1947 a Sověti začali vymáhat od obyvatel vesnice takzvané kontingenty. Každý musel Sovětům odevzdat část toho, co vyprodukoval, což mnozí nebyli ochotni a třeba ani schopni plnit. Vesnici obsadili vojáci, aby dávky vymáhali.

„Přijeli nás vydrancovat, říkal tatínek. I když jsme sami nic moc neměli, rozhodli jsme se Ukrajinu opustit," líčila Ludmila Muchová.

„Raději jsme řekli, že jedeme na vlak směr Kostopol' a pak na železniční stanici do Mokvinu. Jeli jsme, za vesnicí jsme se ale otočili, a vyjeli na Berezno, abychom se vojákům vyhnuli," popisovala odjezd z vlasti Ludmila Muchová.

Do Mokvinu dorazila rodina sice v pořádku, ale trvalo dlouhé tři týdny, než se podařilo dostat do vagonu, kterým se vydala do tehdejšího Československa. Rodina bydlela v Čechách, později se Ludmila provdala a do Bruntálu přišla se svým manželem.