V roce 1938 obsadili na základě Mnichovské dohody také bruntálský region Němci. To bylo Petru Beckovi jedenáct let a jeho otec byl znám široko daleko jako vynikající lékař. I když se právě v tomto pro národ tragickém období okolo druhé světové války k židovským doktorům chodit na příkaz nacistů nesmělo, našla se řada pacientů, která ke svému lékaři měla důvěru, chodila k němu do ordinace dál a zákazy na ně neplatily.
Kvůli mnichovskému diktátu byla nucena rodina Beckova pohraniční území Sudet opustit, a vystěhovat se z rodného Bruntálu do Rožnova pod Radhoštěm. To už museli všichni její členové nosit na prsou ponižující znamení, žlutou šesticípou hvězdu. Byla to první z mnoha příkoří, které zrůdný nacistický režim Beckovým a jim podobným nešťastníkům přichystal. „Tehdy jsem byl ještě kluk, první urážky a ponižování začaly už od spolužáků ve škole, ale nebylo to nic zásadního. To nejhorší mělo ještě přijít,“ vzpomínal Petr Beck.
Už tehdy měli zakázáno Židé chodit po chodníku, a třeba i korzovat po náměstí, jak bylo tehdy zvykem. Petr Beck například poprvé zhlédnul filmové představení v kině až v roce 1945, do konce války to bylo kvůli zákazu nacistů vyloučeno.
Z ghetta do koncentráku
V Rožnově pod Radhoštěm vydrželi Beckovi pouze dva roky. V roce 1940 se stěhovali tentokrát do Prostějova. „Rožnov byl lázeňským městem, a v lázních nesměli bydlet žádní Židé,“ vysvětlil důvod odchodu Petr Beck. Po nastěhování do Prostějova se Petr Beck učil elektrikářem u všechápající rodiny svého šéfa Vilímce, která učni často a ráda přilepšovala vším, na co by jinak jako osoba židovského původu neměl nárok.
O chlapce se starala mistrova rodina s nadstandardní péčí zřejmě i proto, že byl Vilímcův otec v období první světové války legionářem, a tak měl pro odboj velké pochopení. Petra Becka bral s sebou mimo okres na svou chatu u Konic, i když to měli Židé zákonem zakázáno. U mistra se hoch hodně naučil, a jak se později ukázalo, jen díky nabytým znalostem a zručnosti v elektrikařině si zachránil v nacistických lágrech krk.
V Prostějově totiž bydlela rodina do poloviny roku 1942, a poté ji již odtransportovali nacisté do terezínského ghetta. „V Terezíně měli elektrikáři řekl bych výjimečné postavení. Německý správce pevnosti se s českým zástupcem spolu dobře snášeli, od nich jsme žádné ponižování nepociťovali,“ pokračoval Petr Beck. Terezín bohužel nebyl poslední štací, na kterou Němci rodinu vyslali. Čekal ji koncentrační tábor Osvětim, kde našla smrt polovina jejich členů.
Říkali tomu selekce…
Petr Beck vzpomíná na příjezd do koncentračního tábora Osvětim, kam vyslali jeho rodinu 28. října 1944 vůbec posledním transportem, který z Terezína vypravili. V Osvětimi našla smrt maminka Petra Becka i jeho bratr. „Říkali tomu selekce. Ukazovali vlevo, vpravo, my měli s otcem to štěstí, že nás zařadili na tu lepší stranu. Po příchodu do baráku nám starší spoluvězni prozradili, že maminka a bratr už proletěli komínem,“ se slzou v oku přerušil vyprávění Petr Beck.
V lágru v Březince, neboli Birkenau u od Osvětimi se dostal Petr Beck do elektrikářského komanda, jehož kápem byl Polák. „Spolu se mnou byli v komandu můj kamarád Berger z Ostravy a Geld z Brna,“ uvedl Petr Beck. Komando střežili na každém kroku čtyři ozbrojení členové jednotek SS. Elektrikáře sice esesáci neustále sledovali, ale také na ně dávali pozor, aby jim pro práci co nejdéle vydrželi.
Ne všichni měli podobné štěstí. „Byla třeba dvou, třísetčlenné pracovní komando zaměřené na rozebírání letadel. Běžně a prakticky denně se stávalo, že večer přišlo z práce o dvacet , třicet lidí méně, jelikož je zabili. To se nám nestalo ani jednomu,“ vzpomínal Petr Beck.
Do plynových komor
Když byla v lednu roku 1945 osvobozenecká Rudá armáda už blízko Osvětimi, nacisté začali s transporty smrti. „Do transportu smrti jsem šel i já. Po cestě jsem se ukryl mezi mrtvé, které zastřelili, když nebyli schopni chůze a zavazeli. Zůstal jsem tam a poté utekl až před Katovice, na jejichž okraji jsem se ukryl do dřevěných, opuštěných baráků,“ popisoval útěk Petr Beck. V barácích našel i oblečení, aby se zbavil mundúru vězně koncentráku.
Následně přešla přes Katovice bojová fronta, hladového a vyčerpaného chlapce Rudá armáda umístila v nemocnici. Chybou bylo, že mu osvobozenečtí vojáci dali ze soucitu více jídla, než bylo zdrávo, a tak měl velké problémy se žaludkem, než se vyléčil. Když špitál opustil, chtěli Rusové vědět podrobnosti o poměrech v koncentráku. Nacisté těsně před příchodem Rudé armády zbourali krematoria, aby nebyly důkazy o jejich zvěrstvech. Zůstalo pouze jedno, které už zlikvidovat nestačili. A spousta očitých svědků.
Petru Beckovi nabídli, aby vstoupil do Rudé armády. Přijal, do první frontové linie nešel. Z počátku pracoval ve druhé, vyčišťovací linii, a později i pro sověty pracoval jako elektrikář. Plnil funkci podporučíka, ač byl pouhým vojínem, působil do 10. srpna 1945 na nádraží v Katovicích. Rusky částečně uměl, i mezi vězni z Osvětimi byli Rusové.
V Katovicích Petr Beck zjistil, že na nádraží působí také Červený kříž, a dokonce i jeho česká a slovenská odnož. „Bylo to v půli března, když jsem se tam šel podívat a jaké překvapení: setkal jsem se s vlastním otcem, který tam dělal zástupce vedoucího,“ popsal nečekané setkání Beck.
Když se Sověti začali po válce vracet domů, vojína Petra Becka z Rudé armády propustili. Konečně se mohl vrátit domů do Bruntálu. Vrátil se i jeho otec, který po skončení druhé světové války opět začal s lékařskou praxí. Nejprve v Horním Benešově, později v Bruntále, kde také působil jako ředitel Zdravotní služby, pod níž spadaly veškeré nemocnice. Byl něco jako zdravotní rada, než ho počátkem roku 1950 komunisté funkce zbavili.
Pracoval poté v Rýmařově, nějaký čas také jako praktický lékař v Leskovci nad Moravicí, i jako bruntálský obvodní lékař. Zemřel, když mu bylo osmasedmdesát let.
Osvětim navštívil po druhé světové válce Petr Beck ještě dvakrát. Jedenkrát s manželkou a tatínkem, a po roce 1989 s dcerou a zetěm. „Už bych tam nikdy nejel. Není to pochopitelně příjemný pocit, procházet se po místech, kde člověk přišel o polovinu rodiny. Kdo říká, že žádný plyn ani pece na zabíjení lidí nebyly, to je u mě hlupák. Toho mohu za jeho názory jen a jen politovat,“ uzavřel vyprávění o svém životním osudu válečný veterán Beck, který vloni osobně obdržel pamětní medaili od generálního konzula Ruské federace v Brně Valerije Děrgačeva.