Autodopravce Antonín Patrman z Opavy se u bruntálského soudu zpovídal z krádeže třiceti kilogramů uhelného prachu s králičím trusem v hodnotě pouhých dvanácti korun. V dopise, nalezeném v archivu, se autodopravce hájí.

Obžalovaný Patrman se narodil v Suchých Lazcích u Opavy, byl synem horníka a pocházel z osmi dětí. Po vystudování začal provozovat autodopravu pro firmu Baťa ve Zlíně. A mohl se podle svých slov prokázat nejlepšími vysvědčeními a pověstí. „Pracovav tam sedm roků, řídil jsem se radou otcovou ,s poctivostí nejdál dojdeš‘ a baťovským ,majetek firmy buď ti svatým‘,“ poukazuje na svůj morální profil Patrman.

A takový člověk měl podle žaloby ukrást „prachu uhelného s králičím trusem“. Autodopravce se obhajoval, že dále pracoval zdarma pro stát a prodělal při své nezištnosti desetitisíce korun. Podílel se například na svážení nevybuchlé munice z polí a lesů. „Nastoupil jsem na toto místo, nedbaje proseb a varování vlastní rodiny. Pohleděl jsem na smrt mnohokráte zblízka při nakládání a skládání,“ poutavě popisuje Patrman.

Kolikrát prý nečekaně nějaká letecká puma vybuchla, granáty rozmetaly výbuchem střechu skladiště. Jen jednou obžalovaného autodopravce výbušnina zranila. Za nebezpečnou práci se mu dostalo pouze poděkování ze strany národních výborů. Práci bral pragmaticky: „Nevíme dne ani hodiny, světu nejsem nic dlužen, pojedu s vojáky, někdo to vykonat musí.“

Popisuje také, že jezdil likvidovat výbušniny na vlastní náklady. Hovoří i o nečekaném dodatečném daňovém výměru, který mu přes ujištění finančního úředníka dodatečně přišel na čtrnáct tisíc poválečných korun. A podivuje se, jak ho vůbec kdo mohl obvinit z krádeže za dvanáct korun. „Jaká ironie k tomu, co sám státu platím,“ přemítal Patrman.

Navíc tvrdí, že mu uhelný prach daroval stěhující se soused Sedláček. Řekl prý: „Já mám uhlí dost od otce, vemte si to, chcete-li.“ Pro trochu prachu ho o půlnoci vyšetřovala policie, zjišťovala jeho majetkové poměry a pověst, vyslýchala jej v Opavě a vyzvala k výslechu u soudu v Bruntále. Pokud by nepřišel, odsoudili by jej podle sdělení v nepřítomnosti.

„Nenechám se v této věci nikdy odsouditi, nedám pětihaléře ani na jednu vteřinu podmíněně, kdybych měl jíti do pekel,“ sdělil soudu Patrman. Kdyby chtěl, hájil se, mohl krást miliony, a ne koruny. Tu možnost jako Baťův autodopravce měl.

„Však matčino ,Cizí zboží nic nemnoží‘ znělo mně v uších, kdy jsem měl třeba za tři miliony korun různých kůží, již hotových, na svém vozidle. Nepodléhl jsem ani tlaku spolupřepravujících. Paragrafy téměř neexistovaly. Platila jen dobrá výchova,“ konstatoval Patrman.

A jak případ rozťal soud? „Antonína Patrmana nakonec u bruntálského soudu osvobodili,“ uzavřel příběh se šťastným koncem kronikář Josef Cepek.