Ve velitelské funkci byl do roku 2004. Dlouholetý šéf vzpomíná na ostré zásahy jednotky, ale i společné zájezdy a různá setkání i soutěže, které si hasiči společně užívali. „Zajeli jsme si třeba na třídenní výlet do tehdy ještě východního Německa. Služba u hasičů nebyla jen o vykonávání dobrovolné povinnosti, ale také, a možná především, o přátelství,“ řekl Jaroslav Hudec. V obci organizoval v dané době veškeré hasičské soutěže, které se staly mimo místní kopanou a jezdecké či zemědělské dny základními kameny zábavy v obci.

O hasiče a jejich akce byl tehdy obrovský zájem. V letech 1985 až 1987 prošlo turnikety v sále při Hasičských dnech každoročně na patnáct set návštěvníků. „Venku jsme nastavěli veškerou techniku, nejunikátnější, co tu bylo, historickou stříkačku na vodu. Někdy v sedmdesátých letech ji rozebrali a dali na půdu zbrojnice v Suché Rudné,“ uvedl Jaroslav Hudec. Stříkačka byla sice pohyblivá, ale nešla z ní voda. Velitel ji stáhl později do zbrojnice a po večerech opravoval. Stříkačku brousil, šmirgloval, natíral, měnil zrezavělé kusy železa, než ji spravil.

O členství u hasičů byl ve Světlé Hoře vždy velký zájem. „Byla doba, kdy jsem postavil tři družstva na soutěž. Přijížděli jsme osmi auty, v Miloticích nad Opavou jsme museli nastoupit, abychom dokázali, že ta tři mužstva skutečně máme,“ usmíval se při vzpomínce Jaroslav Hudec. V té době v soutěžích nastupovalo i družstvo světlohorských děvčat.

U hasičů nebylo ale vždy jen veselo. Jaroslav Hudec vzpomíná na zásah u dvou psů zaklíněných v zemi. „Psi zřejmě ucítili kořist a vběhli za ní do kanálu. Nakonec jsme místo rozkopali bagrem a vyprostili je. Našli jsme tam i zdechlou lišku, kvůli níž se ze psů stali nedobrovolně vězni,“ pokračoval Jaroslav Hudec. Jednotka jindy tahala už uhořelá prasata ze slámy v hořící stodole. Byla i u všech tří požárů ubytovacího komplexu v Razové.

„Největší požár vypuknul v prostřední budově, popálil jsem si tam nohu. Byl to takový žár, že se začala roztápět i hasičská auta, která stála poblíž ohně,“ líčil Hudec. Když hořel hotel Hubertus v Karlově Studánce, i tehdy u toho byli hasiči ze Světlé Hory. Dvanáct dobrovolníků vynášelo z posledních dvou podkrovních pater hotelu vybavení, rádia, televize i postele. Za rok hořel hotel Hubertus znovu, vynášet už nebylo co. Na hotelu byla nově udělaná střecha, bylo jen třeba požár uhasit. Akce se nikdy nezopakuje, hotel zmizel z povrchu zemského.

Jaroslav Hudec zažil rovněž povodně v letech 1996 a 1997. V prvním případě voda napadla jižní část regionu, ve druhém Karlovice a okolí. „V roce 1997 jsme kvůli povodním jezdili téměř měsíc. Bylo třeba vyčistit baráky, v Karlovicích většinou podsklepených. Bahno v domech sahalo až patnáct centimetrů pod strop. Šlo to pomalu, dělali jsme jeden barák za den,“ sdělil Hudec.

Vzpomínku na členství a velitelství ve světlohorské jednotce by Jaroslav Hudec za nic na světě nevyměnil. „Co mi to všechno dalo? Především dobrý pocit z pomoci druhým. K jednotce jsem nastoupil v sedmi a půl letech, bavilo mě to a snad jsem někomu i pomohl,“ doplnil Hudec. Také jeho manželka, dcera a synové v jednotce sloužili.