Zdroj: Deník„Po sedmdesátce jsem uběhl maraton, takže jsem věřil své kondici. Nikdy by mě nenapadlo, že na Bruntálsku budu mezi prvními, kdo chytí covid. A že zrovna mě čeká těžší průběh. Když přišly první horečky, pořád jsem manželce opakoval: nepřeháněj, žádný covid nemám, za pár dní se z toho vypotím, skoč mi koupit paralen,“ zavzpomínal Antonín Petroš jak se zpočátku bránil pouhé myšlence na koronavirus.

Poprvé v životě v nemocnici

Musel překonávat nejen horečky, ale také bolest na průduškách. „Bylo to jako by mi někdo nasypal do plic žhavé uhlíky. Po třech dnech horeček bez spánku jsem byl tak vyčerpaný, že už jsem se začal ztrácet v tom, co je realita. To už žena volala sanitku. Přijel doktor, který si mě pamatoval jako pedagoga a sportovního instruktora. Chtěl se bavit odkud se známe, ale mě se z těch horeček všechno motalo. Ztrácel jsem se v tom, co je teď, a co bylo před třiceti lety. Když mě odvezli do nemocnice v Krnově, nedokázal jsem si vzpomenout, jaké léky beru. Přemýšlel jsem intenzivně, ale byl jsem mimo,“ popsal Antonín Petroš jak se poprvé v životě ocitl v nemocnici.

Úsměvy sestřiček přes masku

Na infekčním covidovém oddělení si Antonín Petroš uvědomil, že mohl dopadnout ještě hůř. Trápila ho únava, bolest i nespavost, ale dva z jeho spolupacientů se po celou dobu ani jednou neprobrali.

„To si neumíte představit, co zdravotníci v těch skafandrech na infekčním oddělení zakusí. Nedá se v tom vydržet, natož ještě celý den pracovat. Dobře si vzpomínám, jak jsme na vojně museli běhat v plynové masce, jak byl každý zlitý potem. Zdravotníci zažívali podobně extrémní situace každý den. Přitom si sestřičky nikdy nestěžovaly. Staraly se o nás s úsměvem a empaticky. Dokonce je neopustil ani humor. Pořád musím přemýšlet jak ty holky v nemocnici byly úžasné, a lékaři samozřejmě taky,“ ohlédl se Antonín Petroš za svou hospitalizací.

Poděkování zdravotníkům

Jen co se mu trochu ulevilo, napsal poděkování nemocničnímu personálu. „Ředitel krnovské nemocnice Ladislav Václavec mi zavolal celý dojatý, že jsem úplně první pacient, který takto poděkoval a otevřeně popsal své zkušenosti z covidového oddělení. Potěšilo mě, když můj dopis zveřejnil. Chtěl jsem, aby si každý uvědomil, proč můžeme být hrdí na naše zdravotníky,“ doplnil Antonín Petroš.

Byl jsem na dně

V nemocnici se podařilo stav Antonína Petroše stabilizovat, aby se o sebe dokázal s dopomocí manželky doma postarat. „Po pár dnech doma na mě znovu přišly vysoké horečky. Celé dva týdny se to pohybovalo kolem čtyřicítky. Naštěstí manželka měla lehčí průběh, takže můj i svůj stav po telefonu konzultovala s lékaři a věděla co dělat. Já jsem se jen v horečkách třepal jak osika. Měl jsem problém dojít z jednoho pokoje do druhého. Byl jsem vysílený a úplně na dně. Dokonce mě napadlo, že tohle znamená definitivní konec se sportem,“ popsal Antonín Petroš chvíle, kdy ztrácel naději.

Už zase na běžkách

Když léky na snížení horečky nezabíraly, zkusil Antonína Petroš zavolat do Krnova na plicní. Tam už byl pro zdravotníky starý známý. „Ze stěrů se konečně zjistilo v čem je můj hlavní problém. Pak už se to pomaličku zlepšovalo. Nakonec léčba trvala dva měsíce. První příznaky jsem pocítil v listopadu. Když 8. ledna pořádně nasněžilo, už jsem zase stál na běžkách,“ usmívá se Antonín Petroš, který kvůli horečkám a nechutenství zhubnul z 80 na 70 kilogramů.

Se zdravím přišel hlad

„Když jsem tu nemoc měl za sebou, tělo si samo řeklo, co potřebuje. Přišel hlad. Odpoledne jsem začal jíst, a neskončil jsem dřív jak v deset večer. Když jsem v noci nemohl spát, pomohl kus čokolády. Neubrzdil jsem to, takže dnes mám váhu jako nikdy před tím. Na běžkách jsou kila navíc pořádně cítit a navíc zvýšenou námahu neudýchám. Když mě na běžkách předběhla i manželka, řekl jsem si: dost. Už žádné zákusky ani cukr do kávy,“ směje se Antonín Petroš.

Víc než dieta by mu ale pomohlo, kdyby se už konečně zase otevřely posilovny, bazény a tenisové kurty. Musí ze znovu dostat do formy, aby si udržel svou pověst české tenisové špičky v kategorii nad 75 let. Těžko uvěřit, že svůj tenisový talent objevil až po čtyřicítce, kdy většina tenistů spíš pomalu přemýšlí o konci kariéry.