Jan Strádal až do svého nedávného úmrtí podnikal v oblasti vodovodů a kanalizací. Nežije již ani Ctibor Navara, známý jako novinář a aktivní člen Klubu Za starý Bruntál. Stanislav Toman je dnes psycholog, Lubomír Nedbal komerční právník, Věra Kodedová revizní lékařka.

Jak vzpomíná její syn Martin Kodeda na rok 1989? „To byl ještě ve věcech řád a každý měl své místo jisté, to ještě tehdy v zimě býval sníh a vše mělo svoji pevnou cenu," ironizoval Martin Kodeda.

Dnešní inženýr a v listopadu 1989 student bruntálského gymnázia své vyprávění ale rychle uvedl na pravou míru: „Ne, je skvělé, že ta změna přišla – 17. listopad 1989 byl pro mne tehdy především malým dobrodružstvím, revoltou, konáním něčeho tajemného a zakázaného, částečně možná bez uvědomění si důsledků, které to mohlo v případě špatného směru přinést," řekl.

„Byli jsme mladí a horliví, o to více si vážím těch dospělých, kteří se tehdy angažovali," uvedl Kodeda.

..

Vlevo: Zcela vlevo Martin Kodeda při demonstraci proti komunistickému režimu v roce 1989 v Bruntále. Druhý zleva s dlouhými vlasy Petr Janda, za ním vpravo vykukuje Rostislav Dembovský.
Vpravo: Jeden ze studentských vůdců z roku 1989 Martin Kodeda z Bruntálu na snímku z listopadu 2013, téměř se nezměnil. V roce 1989 byl ve třetím ročníku bruntálského gymnázia, když spolu s Jiřím Žákem vylepoval po městě letáky, odmítající vedoucí úlohu komunistů v zemi a také vyzývající k jejich odstoupení i názorové pluralitě. Posléze Martin Kodeda vystudoval vysokou školu. I přes těžké podmínky zůstal jako inženýr věrný rodnému městu, kde se snaží podnikat.

Na druhou stranu si Martin Kodeda uvědomuje, že byl až tak mladý, že ne zcela mohl nebo uměl potenciálu doby využít. Často si říká: mít tehdy rozum, který mám dnes, kdo ví, kde bych byl. Ještě na gymnáziu se vrhl do podnikání, doba tehdy umožňovala mnohým vyrůst, čehož využil. „Škoda že jsme se postupně zase všichni stali otroky úroků, dluhů a práce a jen málokdo dokáže z toho rychlíku doby vyskočit.

Přes některá negativa, která dnešní doba přináší, bych za tehdejší situace dnes asi zvonil klíči na náměstí zas," vyzdvihnul Kodeda.

Porevoluční vývoj i leckoho zklamal, ke skeptikům patří i Vladimír Hubálovský, který byl v roce 1989 tajemníkem Okresního výboru Československé strany lidové. „Z vývoje po roce 1989 jsem dost zklamaný, protože jsem si představoval, že bude všechno v naší zemi lepší. Zejména jsem nespokojený z tehdejší privatizace státního majetku bez zákonů, která dopadla tak, jak dopadla," konstatoval Vladimír Hubálovský.

..

Vlevo: Projev Vladimíra Hubálovského, tehdejšího předsedy Československé strany lidové, na náměstí Míru v Bruntále během demonstrace v listopadových dnech roku 1989.
Vpravo: Vladimír Hubálovský dnes. S vývojem po roce 1989 není až tak spokojený, jak očekával. K jeho rozčarování přispěly aféry a zlodějny lidí, kteří se dostali takříkajíc „k lizu".

Není rád, že majetek státu různí vychytralí lidé zčásti rozkradli, případně je v rukou zahraničních majitelů. „Politici se do toho jen hádají a bohužel pravice doplatila na to, jak se chovala, čímž se jí podařilo nahrát socialistům a komunistům, bohužel," prohlásil Hubálovský, který jak říká, je dnes na trvalé dovolené, tedy v důchodu.

.Listopad 1989 pro něj začal v Praze

Stanislav Toman z Bruntálu byl v roce 1989 vysokoškolák, studoval na pedagogické vysoké škole v Olomouci. Brzy po začátku sametové revoluce navštívil Prahu, kde to vřelo. Když přijel po pár dnech do Bruntálu, o revoluci zde ještě nikdo téměř nic nevěděl. První týden následující po režimem potlačené studentské demonstraci na Národní třídě v Praze se v hlavním městě objevil i Stanislav Toman z Bruntálu.

„Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že jsou na Václaváku letáky namířené proti vládě a nikdo je nesundá. Bylo to pro mě tehdy něco nepředstavitelného," zavzpomínal Stanislav Toman, dnes zaměstnanec Pedagogicko-psychologické poradny Bruntál. Jako student začal šířit osvětu mezi zaměstnanci továren v Olomouci, kde studoval.

„Za tu dobu jsme si zvykli o situaci mluvit, chodili jsme opentleni vlajkami, užívali si společenskou euforii. Asi čtrnáct dnů po 17. listopadu jsem přijel do Bruntálu a byl jsem překvapený, že ve městě se ještě nic neděje, jako by žádná revoluce ani nebyla," pokračoval Stanislav Toman.

.Spolu s kamarády se rozhodl místním lidem na náměstí Míru popsat, co se ve velkých městech děje a že je socialismus na pokraji zhroucení.

Na první demonstraci na náměstí Míru se sešla jen hrstka lidí. O zdejší revolucionáře se tehdy začali zajímat též policisté a příslušníci Státní bezpečnosti. „V průběhu našeho shromáždění za námi na náměstí přišli členové komunistické strany, kteří se údajně kvůli našemu shromáždění sešli. Vyměnili jsme si názory a diskutovali o situaci v zemi. Na závěr našeho setkání zazpíval kamarád Petr Janda hymnu a rozešli jsme se," uvedl Toman.

Dodnes považuje za velké štěstí, že se zástupci tehdejšího režimu s demonstranty spíše bavili, než by na ně působili represivně. Vždyť každému z účastníků setkání hrozilo vězení za rozvracení republiky. Když se věci daly později do pohybu, Stanislav Toman se již věnoval spíše studiu než revoluci. Na náměstí Míru v Bruntále ale vystoupil s projevem ještě při prosincové generální stávce.

Po informacích o tom, co se děje mezi studenty, měl přečíst provolání zástupců místního podniku, které když četl, dokonale se zpotil. „I na tu dobu obsahoval text dost odvážné myšlenky, mimo jiné výzvu sovětským vojákům k okamžitému opuštění bruntálských kasáren. Reakce lidí byla úžasná, ale protože jsem v publiku viděl i nějaké ruské vojáky, docela mě i zamrazilo," řekl.

Psycholog a psychoterapeut Toman dnes pracuje hlavně s učiteli, dětmi a s jejich rodiči. Spolupracuje i se zaměstnanci a klienty bruntálského Domu na půli cesty Timotei a s Asistenčním, mediačním a terapeutickým centrem Bruntál. Kdyby měl dnes opět vyrazit do ulic, šel by zase, kdyby šlo o tutéž věc?

„Kdyby šlo o tu samou věc a kdybych byl v té samé situaci, tak určitě. Moc se ve svém životě za minulostí neohlížím, a když jo, beru věci tak, jak se staly. Ničeho z té revoluční doby nelituji," dodal.

Země se změnila k lepšímu

.

Jiří Žák stojící přímo za stojanem mikrofonu během prvních porevolučních dnů po listopadu 1989. Na přelomu 80. a 90. let minulého století se jako pilot a navigátor pětkrát zúčastnil rallye Paříž-Dakar a je jedním ze zakládajících členů Občanského fóra a Občanské demokratické strany v Bruntále. foto: Juraj Móric

Jiří Žák z Bruntálu je asi nejvíce znám jako bývalý senátor za náš region, byl také náměstkem na ministerstvu dopravy. Je ale rovněž jedním ze zakladatelů Občanského fóra a Občanské demokratické strany v Bruntále.

V první den stávky po potlačené demonstraci studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídě vyjel Jiří Žák z Bruntálu do Prahy. Lidé stávkovali na pražské Letenské pláni před stadionem Sparty. „Praha byla obšancovaná, čekali jsme, kdy nás někdo zatkne a začne vyslýchat, proč do Prahy vlastně jedeme," vzpomínal Jiří Žák.

.Ve hře totiž byla varianta, že demonstraci potlačí státní moc prostřednictvím policistů a Lidových milic, kteří byli v pohotovosti v celé republice. „Po návratu jsem zjistil, že Bruntál sedmnáctý listopad nikterak nezasáhl. Na náměstí Míru byl pouze Leo Bureš z Podlesí s manželkou. Spolu s dalšími lidmi jsme se dali dohromady, a začali organizovat Občanské fórum," uvedl Žák.

Tou dobou už to v Praze vřelo a nikdo z obyčejných lidí nevěděl, jak se situace vyvine, zda komunisté revolucionáře nepotlačí a nepozatýkají. Podle Jiřího Žáka však byla revoluce hotová dávno předtím, než se začalo stávkovat.

„Proces byl nezvratný, ten byl nastartovaný jindy a jinde, což jsme samozřejmě v tu dobu nevěděli a spíše očekávali, že nás všechny zabásnou. Já se osobně domnívám, že změna režimu byla předem domluvená mezi sovětským prezidentem Gorbačovem a jeho americkým protějškem Reaganem," domníval se Jiří Žák, který by rozhodně znovu neváhal a v případě potřeby by se opět vydal do ulic, stejně jako v roce 1989.

„Mám trošičku depresi z toho, že lidé zapomínají, v čem žili a jaké to tu před rokem 1989 bylo. Spousta lidí tvrdí, že bylo lépe. Tak samozřejmě, i mně osobně bylo lépe, protože mi bylo jen osmadvacet let, byl jsem mladý, nic mě nebolelo a ještě jsem koukal po děvčatech. Lidé by se měli lépe dívat kolem sebe, jejich země se proměnila k lepšímu," shrnul své dnešní pocity muž, který je nyní po ukončení svého angažmá v roli náměstka ministra dopravy na volné noze.

.