„Bohužel v našich lesích a polích nastal výrazný úbytek této zvěře. Proto se už mnohde ani neloví, a to málo, co se udrželo, se myslivci snaží ušetřit a eventuálně rozmnožit,“ uvedl Čestmír Pavlík, předseda kulturně-propagační komise Okresního mysliveckého spolku Bruntál.

Proto se experimentuje s umělým chovem zajíců, z bažantnic se kupují mladá kuřata a vypouštějí se do honiteb. Bohužel je to velmi drahé a neúčinné. Hodně odborníků bádá, proč tomu tak je, ale zatím bezvýsledně. Pouze v bažantnicích probíhají intenzivní hony na bažanty, kteří se ale uměle líhnou a odchovávají se ve voliérách, aby se před dobou odstřelu vypustili v bažantnici.

„Je to ale pouze komerční záležitost, kterou si mohou dovolit pouze majetní střelci. Není to moc myslivecké. V našem okolí se hony pořádají více na Opavsku nebo u Olomouce, kde se zajíci ještě jakžtakž udržují,“ konstatoval Čestmír Pavlík.

Jak se organizují hony na bažanty a zajíce?

Na polích se provádí takzvaný kruhový hon. Střelci a honci se rozdělí na dvě křídla a obstupují v kruhu vyznačenou leč. Jakmile se spojí, vedoucí honu dá zatroubením signál. Všichni se otočí směrem do kruhu. Lovci nabijí zbraně, začnou postupovat ke středu a můžou střílet jak dovnitř kruhu, tak i vně. Všichni musí udržovat vzdálenosti mezi sebou a být vedle sebe.

„To z důvodu bezpečnosti střelby, aby někdo nezůstal například vzadu, kde je povoleno střílet. I proto, že zajíc není hloupá zvěř a vždy objeví slabý článek mezi lovci a honci, kde je víc místa, a tudy se snaží vyběhnout z leče,“ podotkl Pavlík.

Jakmile se kruh zmenší natolik, že je nebezpečné střílet dovnitř, aby se neohrozily osoby naproti, vedoucí honu zatroubí signál. Od toho okamžiku se může střílet pouze ven z leče a pouští se dovnitř psi. Když je vidět, že v leči již zajíci nejsou nebo je jich jen tolik, aby se zabezpečil chov pro příští období, vedoucí honu troubením leč ukončí. Lovci vybijí zbraně.

Po leči přide výlož

Takových lečí je během dne několik. Po každé leči se dělá výlož, kde se spočítá a ošetří ulovená zvěř. Na závěr honu se dělá výřad, kde se vyrovná ulovená zvěř do řad a každý desátý kus se povytáhne. Pokud se uloví liška, dá se do čela před zajíce a bažanty.

„Podle mysliveckých tradic se střelené zvěři musí vzdát patřičná čest. Klade se na pravý bok, nesmí se překračovat a tak dál. U hlav zvěře stojí střelci a naproti honci. V čele vedoucí honu a naproti nejvyšší lovčí. Tomu předá vedoucí honu hlášení o průběhu honu a o počtu ulovených kusů,“ předestřel myslivecké tradice Čestmír Pavlík.

Pokud je ulovena například liška, je úspěšnému lovci předán úlomek, který si dá na pravou stranu pokrývky hlavy a může ho nosit celý den. Trubači troubí halali jako nejvyšší poctu střelené zvěři a myslivci stojí v tichosti se sejmutými pokrývkami hlavy. Poté trubači zatroubí jeden z nejoblíbenějších signálů – přestávku.

Tento signál je doprovázen slovy: Pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, myslivec chce střílet, ale také pít. Kuchařka čeká, nechme všeho být. No a jde se na občerstvení, takzvanou poslední leč.

Tradiční poslední leč: korunovace střelce

Na poslední leči se odehrávají starodávné myslivecké tradice. Jakmile se účastníci honu najedí a trochu si odpočinou, vyhodnocuje se král honu. Zpravidla jde o nejúspěšnějšího střelce. V případě rovnosti má přednost host, nebo starší. Vybraná osoba předstoupí před nejvyššího lovčího, povykládá, jak se jí to podařilo, obeznámí se s tím, co korunovace obnáší a jaké má povinnosti.

„Samozřejmě musí pohostit své poddané a má právo sedět jako přísedící u čestného mysliveckého soudu. Následně je jí předán jmenovací dekret krále honu a je usazena na svůj dočasný trůn,“ zdůraznil další zvyklost Pavlík.

close zoom_in

Poslední leč je příležitost k posezení s přáteli a povyprávění si posledních zážitků. A bez myslivce se neobejde, v tomto případě v láhvi. foto: Deník/Dalibor Otáhal

Myslivecký soud má žalobce i obhájce

Následuje myslivecký soud. Při něm má nejvyšší soudce k ruce žalobce i obhájce. Během honu se pečlivě evidují veškeré hříchy lovců proti myslivecké morálce, chyby v myslivecké mluvě a jiné přestupky, jak skutečné, tak i domnělé.

„Jednotlivci se předvolávají a je s nimi projednávána jejich kauza. Je to legrace, ale za ní je skryto i poučení pro ostatní. Tresty bývají mírné a záleží na tom, jak se soud domluví. Bohužel i tam je korupce, jako v celé naší společnosti. Ale jen mírná do objemu půl deci,“ zažertoval Pavlík.

V té době ale musí mít myslivci již pečlivě zabezpečené své zbraně – nejlépe doma v trezoru na zbraně, protože podle zákona o zbraních a střelivu se při jakékoliv manipulaci se zbraní nesmí požívat alkohol a zbraň musí být stále pod dohledem, takže nepomůže ji nechat třeba v autě. Policie toto kontroluje a trestá.

Co je to obstavená leč?

Při lesních honech se používá obstavená leč, kdy jsou lovci zaváděni na jednotlivá stanoviště kolem leče a na nich čekají, až vyběhne zvěř. Honci postupují lečí v řadě a zvěř vyhánějí. Při lovu drobné zvěře mají různé klapačky, volají, upozorňují střelce, kam vybíhá zvěř. Při lovu například černé zvěře či vysoké jsou naopak tiše a je jich také méně. Tam stačí, aby se zvěř zneklidnila a pomalu opouštěla prostor leče.

Tato obstavená leč má více variant. S představenými křídly, česká leč a podobně. Rovněž se loví ploužením, kde lečí postupují lovci s honci v jedné řadě. Způsoby lovů se učí v předmětu lovectví v základních kurzech myslivosti. Způsoby se liší podle druhu zvěře. Spoustu způsobů, které se dříve používaly, nyní předpisy zakázaly. Jsou neetické a pro zvěř bolestivé.

Je například zakázáno lovit do želez nebo výrovka – na stojánek se posadil výr a na něj útočili ostatní ptáci, kteří se lovili. Lišky a kuny se trávily strychninem otrávenými vejci. Ptáci se chytali na lep, srstnatá zvěř do ok. Při lovu platí, že lovec má sice zbraň, ale zvěř má své pudy, zrak, čich, znalost prostředí. Zvěř má vždy možnost úniku.

A jmenované vlastnosti jsou mnohdy účinnější než zbraň. „Závěrem je třeba upozornit, že by myslivci již měli mít v zásobnících připravené seno na zimu, jadrné krmivo ve skladištích, zpracovanou siláž, řepu v krechtech a podobně. Brzy nastane doba hájení a doba zimního přikrmování,“ dodal Pavlík.

Dalibor Otáhal

close zoom_in

Nejen řidiči se musí podrobit dechové kontrole na alkohol. Policie občas dorazí i na hon, kde zjistí, zda nikdo z myslivců před lovem nepožil alkohol a zda má v pořádku doklady ke své zbrani. foto: Deník/Dalibor Otáhal

O drobné zvěři a predátorech

Moravskoslezský kraj ve středu 23. listopadu uspořádal již šestý ročník Myslivecké konference. Letošní ročník byl tematicky zaměřen na problematiku drobné zvěře. Tato akce si již získala pevné místo v kalendáři odborné veřejnosti, která sleduje aktuální dění v oboru myslivosti.

S ohledem na zvolené ústřední téma myslivecké konference „Drobná zvěř a její predátoři“ byla cílem přednášek a semináře úroveň hospodaření s drobnou zvěří, její chov, zhodnocení početního stavu populace vybraných druhů a možnost zlepšování životního prostředí zvěře.

„Chceme každý rok přinášet nová témata a seznamovat vás s aktuálními informacemi a změnami na úseku myslivosti. V minulých letech jsme se zabývali například problematikou černé zvěře, veterinární a mysliveckou legislativou nebo managementem se spárkatou zvěří. Letošní ročník je zaměřen na drobnou zvěř vyskytující se na území Moravskoslezského kraje, jejíž početní stavy zaznamenávají v posledních třech letech pokles. Proto jsme se rozhodli Mysliveckou konferenci věnovat právě drobné zvěři,“ řekl Jaroslav Palas, hejtman Moravskoslezského kraje.

Odborné přednášky se zabývaly nejběžnějšími druhy drobné zvěře, kterými jsou zajíc polní, bažant obecný, kachna divoká, ale i příspěvky zaměřené na podporu populace vzácných druhů zvěře, jako je koroptev polní či tetřev hlušec. Na konferenci vystoupili zástupci státní správy, akademické půdy i odborníků z praxe.

Konference byla obohacena o výstavu fotografi í drobné zvěře. Autorem fotografi í je Jaroslav Pešat, který na svých snímcích objevuje a propaguje přírodní krásu Beskyd, kde se narodil a kde také žije a tvoří. Příroda a myslivost se staly jeho celoživotním tématem.

Fidel Kuba

Poznámka: Myslivecké tradice

Nevím o žádném jiném oboru, jako je myslivost, který by měl tak bohaté tradice, ustálené zvyky a rituály a svou vlastní mluvu. V tomto je česká myslivost jedinečná a je stále škoda, že je mezi širokou veřejností pořád málo známá. Ale je to i tím, že je skutečně natolik bohatá a obšírná, že leckdy sami myslivci neznají všechny výrazy z myslivecké mluvy a i v ustálených zvyklostech dělají chyby.

Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v rodině myslivce, a tak jsem už odmalička věděl, že krev zvěře se nazývá barva a oči jsou světla. Vyrůstal jsem mezi těmi tradicemi, a proto jsou pro mě cenné. Stejně tak jako jsou pro mě cenné vzpomínky na otce při loveckých vycházkách, pohled na jeho záda při chůzi po úzké pěšině i přísný pohled, když jsem hlasitě šlápl na větev.

Myslivost má pro mě hodnotu, protože je spojena s lidmi, které jsem měl rád a něco pro mě znamenali a znamenají. Proto ji mám spojenou i s přátelstvím. Ať už je to přátelství s lidmi, sžití s přírodou či s nezbytným mysliveckým kamarádem, loveckým psem.

Dalibor Otáhal