„Bohužel kronika Krnova zachycující události v letech 1945 až 1960 byla již dávno při pasportizaci všech kronik okresu označena jako ztracená. Víme o ní jen to, že ji psali kronikáři Oldřich Ruml a Stanislav Kubalec. Mezi obecními kronikami, které jsou u nás uloženy a o měnové reformě referují podrobněji, za pozornost stojí ta, kterou vedl MNV Dolní Moravice," uvedl Branislav Dorko, ředitel krnovského archivu.

Například kronikáři Dolní Moravice a Osoblahy zaznamenali nákupní horečku, která provázela měnovou reforma, a zrušení potravinových lístků. Přídělový systém „na lístky" byl zaveden za války v dobách všeobecného nedostatku.

Kupovali, co se dalo

„Občany překvapila neúřední zpráva, že bude měna peněz, což se už před rokem šířilo pro nepoměrné množení oběživa. Zpráva vyvolala značný rozruch. Občané skupovali, co se koupit dalo. Do Rýmařova, do Bruntálu, a všech obchodů jezdili občané z vnitrozemí, z Olomoucka, z Budějovicka i odjinud v domnění, že zde víc zboží nakoupí. Peněžní obraty denní tržby byly značné," zapsal kronikář Dolní Moravice a jako příklad uvedl Mototechnu v Bruntálu, která v té době udělala rekordní denní obrat přes devět set tisíc.

„Všude, kde se prodávalo, byly spousty lidí. Až dne 30. května ráno byl telegraficky zakázán prodej volného zboží. Téhož dne večer bylo hlášeno rozhlasem, že po dvoudenním nepřetržitém zasedání vlády usneseno bylo zrušení vázaného trhu a měna čsl. koruny. V neděli v časných ranních hodinách byly prováděny inventury.

Kina i hostince byly lidmi přeplněny, jenže mimo pivo nic nekoupili, ani cigarety," zaznamenala kronika Dolní Moravice, co předcházelo výměně starých znehodnocených korun.

Chudí spekulanti

Občané Dolní Moravice museli za výměnou hotovosti do Rýmařova, jen zaměstnancům řetězárny byli kompetentní úředníci k dispozici přímo na pracovišti. Na každou osobu bylo vyměněno v relativně obstojném kurzu jen 300 Kčs staré měny, zatímco tisíce nastřádané v pokladničkách a na účtech bank drasticky ztratily svou hodnotu. Toho využily chudé vrstvy, které neměly ani tři stovky na výměnu.

Buďto se ziskem měnili tři stovky pro ostatní, nebo si nasbírali vyhozené bankovky, které se bohatým střádalům před očima změnily v téměř bezcenný papír. „V Rýmařově bylo u směny dosti takových, kteří šli k měně bez vlastních peněz, a tam si buď nasbírali, nebo dostali. V této chvíli se zjistilo, jak byli občané finančně silní," komentoval to kronikář Moravice.

Zoufalství a sebevraždy

Kronikář uvedl také případ ze sousední Nové Vsi, kde jistý občan P. chtěl vyměnit hotovost 320 tisíc. Dostal nové koruny jen za sto tisíc a vše ostatní mu bylo vráceno, ať si s neplatnými bankovkami dělá, co chce. Kronika se zmiňuje i o případu, kdy zoufalý střadatel vhodil do hořícího sporáku dvě stě tisíc korun. U vkladů v peněžních ústavech byla výměna podmíněna tím, že majitel prokáže původ peněz dokladem o výdělku.

„Státní dluhy jsou prominuty a naše JZD se tímto zbavilo víc jak sedmi milionů dluhů. Měna ukázala, že kraj Olomouc měl 172 milionáře. Někteří občané brali měnu klidně, aspoň jak se zdálo, ale na okrese Bruntál bylo spácháno sedm sebevražd. Měnová reforma postihla především spekulanty, kteří měli doma značné obnosy, ale také prosté občany mající doma dva až pět tisíc korun, což odpovídalo měsíčním výdajům na nejnutnější potřeby," popsal kronikář odvrácenou tvář měnové reformy.

Osoblaze pomáhali učitelé

Někteří kronikáři zaznamenali nejen kurzy starých a nových korun, ale také problémy podniků při výplatě zálohy před měnovou reformou a po ní, nebo srovnávali ceny základního zboží s výší výdělku. V Osoblaze se 3. června 1953 měnily peníze v budově pošty. Protože zde bylo středisko výměny také pro Slezské Pavlovice, Hlinku i Studnici, s výměnou vypomáhali i učitelé zdejší školy až do pozdních nočních hodin.

Také kronikář Osoblahy zaznamenal nákupní horečku: „U občanů už několik dní předem kolovaly různé zprávy, které způsobily ukvapené nákupy. Bylo zajímavé sledovat zboží, které se kupovalo zde a vozilo do Krnova. Kupovaly se věci naprosto nevhodné jako plynová kamna a trouby. Z prodejen mizely ležáky neboli zboží, které se nemohlo prodat už několik roků.

Mnoho lidí chtělo utratit co nejvyšší částky za všech okolností. Obchodní horečka měla v naší obci dobrý průběh a celostátně pomohla našemu průmyslu doprodat kazové zboží, které mnohdy bylo vyrobené ještě za války," zaznamenala kronika Osoblahy.

Chtěl si přilepšit spekulací s rumem

Ve Společenském domě v Bruntále obsluhoval v roce 1953 číšník, který chtěl během měnové reformy zachránit peníze tak, že je „uložil do alkoholu". Nakoupil několik lahví alkoholu. Kvůli tomu se ale nakonec dostal před soud.

Příběh číšníka, který si chtěl přijít na své před měnovou reformou 1. června 1953, nalezl v zaprášených archivech bruntálského soudu kronikář a amatérský historik Josef Cepek. Podle soudního spisu číšník využil poměru výměny peněz jedna ku padesáti a jedna ku pěti. „Pro vysvětlení, pro potřebu obyvatel vyměňovalo pět takzvaných „starých peněz" za jednu korunu novou," řekl Josef Cepek.

V ostatních případech už stát měnil pouze padesát starých korun za jednu korunu novou. Tento poměr se stal předmětem řady spekulací. Než přijít o peníze, nakupovalo se v obchodech před datem vyhlášení výměny, 1. červnem 1953, ve velkém. Pokud ovšem bylo v regálech ještě co kupovat.

Číšník z bruntálského Společenského domu se rozhodl „spekulovat" s rumem. Rum kupoval sám, a protože měl jako číšník přístup k alkoholu, umožnil to i svým známým.

Rum se prodávat nesměl

Podle zákona v období okolo měnové reformy bylo zakázáno prodávat alkohol v celých lahvích a právě toho číšník z hotelu Společenský dům v Bruntále využil. Zákaz nedodržel, naopak si pro sebe uschoval čtyři litry rumu. A nezůstalo jen u čtyř litrů. Číšník chtěl pomoci i svým známým, a tak jim umožnil ještě před nastolením reformy zakoupit za starých, výhodnějších podmínek dalších nejméně třicet litrů alkoholu.

Někdo musel číšníka udat, jelikož se rumová kauza dostala před okresní soud. Prokurátor vinil číšníka z nedovoleného nákupu alkoholu. „Vyhláška vlády o peněžní reformě byla obsáhlá a vyčerpávající a bylo z ní patrno, že v intencích strany a vlády je, aby všichni občané bez rozdílu byli donuceni přinést oběti pro nápravu měny a národního hospodářství v souvislosti s uvolněním trhu," napsal tehdy prokurátor v žalobě.

Strana a vláda občanům země vysvětlovaly, že měnová reforma je opatřením k odčerpání dřívějších bezpracných zisků, zabránění spekulacím a umožnění dělnické třídě, aby si mohla koupit své potřeby bez konkurence těch, jimž z kapitalistických dob zůstaly utajené přebytky.

„Jestliže vláda sáhla k tak drastickému opatření, že v nevýhodném poměru byly traceny i pohledávky z pracovního příjmu a vůbec veškeré pohledávky vůči veřejnému sektoru, bylo jasné, že nesmí být ponechána cesta úniku pro výhodnější zhodnocení staré měny," uvedl žalobce.

Číšník nakonec vyvázl beztrestně

Soud byl vůči číšníkovi shovívavý. „Obviněný vedl řádný život pracujícího člověka. Dosáhl celkem nepatrného zisku a nemůže být třídním nepřítelem. Dal se svést obecnou psychózou hostinského ovzduší a podlehl zbytkům kapitalistického podnikání. Ziskuchtivost příliš nevznikala a dosažený prospěch byl prohlášen za propadlý," napsal soudce.

Zákaz činnosti v pohostinství by podle soudce význam neměl, poněvadž „mimořádná událost se nemůže v budoucnu opakovat". To znamená, že soud s žádnou další měnovou reformou nepočítal, a „obdobný trestný čin mohl být spáchán v každém distribučním podniku". Číšníka zprostili obžaloby.

Šedesát let od měnové reformy

Na začátku padesátých let minulého století zůstal zachován přídělový systém prostřednictvím lístků, část zboží bylo možné zakoupit i na volném trhu, jenomže za nepředstavitelně vysoké ceny. Například košile na body stála 150 Kčs, na volném trhu až 2000 Kčs. Látka na pánské šaty byla ještě mnohem dražší, metr na body stál 200 Kčs, na volném trhu až 10 000 Kčs.

Později byl zřízen volný trh také na potraviny, nápoje, spotřební zboží, stroje, kola a jiné. Na lístky stál 1 kg cukru 15 Kč, na volném trhu 250 Kčs. Motocykl ČZ 125 stál na poukaz přibližně 11 000 Kčs, na volném trhu asi 26 000 Kčs, 1 litr benzinu na odběrní poukaz stál 12 Kčs, volně 60 Kčs. Teprve později byly ceny na volném trhu poněkud sníženy.

Očekávání změn

V roce 1953 se mezi občany začalo šuškat, že brzy dojde ke zrušení lístkového přídělového systému na potraviny. Nikdo však netušil, že je na 31. května a 1. června připraveno provedení druhé měnové reformy od konce druhé světové války. Takzvaný vázaný vklad, který byl důsledkem první měnové reformy z roku 1945, celý propadl ve prospěch státu.

Pouze úspory vzniklé po roce 1945 na spořitelních knížkách se přepočítávaly v poměru 1:5 – za 1 Kčs každý občan dostal 20 haléřů nové měny. Dne 30. května 1953 v sobotu v 16 hodin hlasatel Československého rozhlasu oznámil všemu občanstvu, že dochází ke zrušení potravinových lístků všeho druhu a také k takzvané úpravě oběživa, výměně dosud platných starých peněz za nové peníze. Každý občan dostal za 50 Kčs starých 1 Kčs novou.

Výměna starých za nové

Kdo měl k tomuto dni nějaké peníze u sebe volně doma, mohl si je vyměnit v následujících dnech 2. až 4. června. Pokud tak neučinil, peníze propadly ve prospěch státu. Kdo si před 16. květnem uložil peníze ve spořitelně, byly mu vyměněny podle následujícího klíče. Vklad do 5000 Kčs se měnil podle kurzu 1:5, nad 5000 Kčs do 10 000 Kč za 7,50 Kčs starých občan dostal 1 Kčs novou, nad 10 000 Kč do 15 000 Kč se měnilo v kurzu 1:8.

Vklady nad 15 000 Kčs propadly státu.

Průměrný plat dělníka tehdy činil 1100 Kčs měsíčně. Měnová reforma byla komunisty dobře utajena, pobouřila takřka všechny občany ČSR včetně komunistů, vyvolala vlnu nesouhlasu a protestů. Státní moc velmi ostře zasáhla proti dělnickým bouřím na Ostravsku a rozpoutala se vlna teroru proti všem demokraticky smýšlejícím občanům.

Ceny v obchodech byly po měnové reformě pevně stanoveny státem, například 1 kg cukru stál 14 Kčs, 1 kg hovězího masa 20 Kčs, 1 kg vepřového masa 29 Kčs, 1 kg salámu 23 Kčs, 1 kg mouky 6 Kčs, 1 kg másla 44 Kčs a 1 kg chleba 2,80 Kčs.

Jedno vajíčko stálo 1,10 Kčs, 1 kg vepřového sádla 40 Kčs, 1 m látky na oblek stál od 80 do 600 Kčs. Pánský oblek v konfekci stál 400 až 1 600 Kčs, pánské polobotky stály v průměru 350 Kčs, pracovní obuv 90 až 150 Kčs.