Zájemce, kteří využili dne otevřených dveří v podniku Strojosvit, čekala u vchodu výstava o šedesátileté historii předního světového výrobce koželužských strojů.

Na exkurzi přišlo několik generací bývalých zaměstnanců. Mezi hosty se pohyboval také ředitel Strojosvitu Radoslav Moravec. Představil jim například obrovskou převodovku – součást válcovací tratě, kterou Strojosvit vyrábí pro ocelárny, i nejnovější model legendárního stroje Mollisa, kterým jeho vynálezce Jiří Dokoupil a jeho kolegové způsobili revoluci v odvětví zpracování kůže.

Pochlubil se také nejmodernějšími číslicově řízenými stroji, do kterých Strojosvit investoval desítky milionů. Pamětníci se ale rozplývali také nad stroji, které ve Strojosvitu slouží od padesátých let.

Strojosvit si dlouho udržoval statut největšího světového výrobce koželužských strojů. „S výrobou koželužských strojů začali obuvníci ve Zlíně ve třicátých letech. Tradice koželužských strojů, která Strojosvit proslavila, se do Krnova dostala společně s Baťovými zaměstnanci. Přinesli s sebou do Strojosvitu i baťovského ducha a systém práce, který umožnil vyrábět špičkově kusové a malosériové stroje. Strojosvit měl totiž odběratele ve více než osmdesáti zemích po celém světě,“ vysvětluje Radoslav Moravec, ředitel akciové společnosti Strojosvit.

Sametová revoluce dala Strojosvitu jiný směr

Strojosvit, který v dobách svého největšího rozmachu zaměstnával na 1700 lidí, zdaleka nebyla jen fabrika. Vlastnil například rozsáhlý bytový fond, měl vlastní učňovské školství i střední školu, vydával vlastní podnikový časopis.

„V sedmdesátých letech stálo za obrovským rozmachem Strojosvitu politické rozhodnutí vytvořit v Krnově monopolní výrobu koželužských strojů pro celou RVHP. Takový gigant nemohl fungovat v konkurenčním tržním prostředí, ale jen v zemích s plánovaným hospodářstvím. Už koncem osmdesátých let se připravovala rozsáhlá restrukturalizace, ale listopad 1989 jí dal úplně jiný směr,“ připomíná důležité okamžiky v historii Strojosvitu Radoslav Moravec starší, předseda dozorčí rady Strojosvitu.

V roce 1990 se megalomanský podnik rozdělil na tři celky: Slezskou komerční slévárnu, Spojené slévárny a závody 01 a 04 dál pokračovaly pod názvem Strojosvit. V roce 1996 proběhl první neúspěšný pokus o privatizaci Strojosvitu. V tehdejším legislativním chaosu Strojosvit koupila, ale nikdy nezaplatila firma STG.

Když optimisté v STG vystřízlivěli a došlo jim, že je pro ně Strojosvit příliš velké sousto, na které jejich finanční zdroje nestačí, vrátili ho státu a začali se soudit o dražební kauci. Toto období nejistoty a obstavených účtů Strojosvitu neprospělo.

Strojosvitu pomohla až pražská společnost

Mezi lety 1997 až 2000 byl majitelem a hospodářem Strojosvitu opět stát neboli Fond národního majetku. Při dalším pokusu o privatizaci získala Strojosvit ostravská investiční skupina sice za zlomkovou cenu, ale se všemi závazky a dluhy.

V tomto období se do Strojosvitu téměř neinvestovalo a výrobní program stagnoval. K obratu došlo až po roce 2005, kdy Strojosvit koupil současný majitel, pražská holdingová skupina.

Kromě značky Strojosvit vlastní také její sestru, značku Svit. Za uplynulé tři roky se nám podařilo zvednout obrat o osmdesát procent a investovat přes šedesát milionů. "Za pozitivními výsledky stojí ale především práce a schopnosti našich zaměstnanců,“ uzavřel Radoslav Moravec, ředitel Strojosvitu.

Strojosvit dnes zaměstnává asi 140 lidí a má roční obrat kolem 170 milionů, tedy přes milion korun na každého zaměstnance. Daří se mu slušně, navzdory krizi má dostatek zakázek. Legendární koželužské stroje dnes už tvoří jen kolem deseti procent produkce.