Světnička Emilie Maňáskové se v pátek ráno zaplnila zástupci médií, zaměstnanci domova seniorů a gratulanty. Aby babička svůj velký den užila a zvládla takovou početnou návštěvu, byla jí stále po ruce dcera Jarmila Finsterlová.

„Nedivte se, že je tak rozespalá. Chudák usnula chvíli před tím, než dorazili první hosté, tak jsem ji musela budit. Pojď mamičko, já ti spravím šaty, ať vypadáš dobře, až tě budou fotit. Budeme tady sedět spolu, ano? Vidíš, kolik lidí dnes za tebou dnes přišlo? Všichni ti chtějí popřát ke stým narozeninám,“ říkala Jarmila Finsterlová své mamince Emilii Maňáskové, když se o ni starala s dojemnou láskou.

Gratulanty upozorňovala, že musí mluvit nahlas, protože maminka už hůř slyší. Na druhou stranu i v tomto požehnaném věku dokáže háčkovat bez brýlí. „Poslední dobou se jí vedlo docela dobře, jen jsme teď obě dvě dostaly nějakou virózu,“ vysvětlovala návštěvníkům.

Emilie Maňásková se narodila 20. dubna 1912 v Jalubí u Uherského Hradiště. Její tatínek byl dělník a maminka sloužila u sedláků a celé dny pracovala na poli, takže neměla snadné dětství. Musela se už jako malá holka starat o mladší sourozence. Péče o děti jí byla souzena i v dospělosti. Nejdřív si v Uherském Hradišti našla službu v rodině advokáta, kterému se starala o pět dětí.

Když se v roce 1938 provdala, rozhodla se zůstat v domácnosti. Po dvou letech se jí narodila dcera. Její manžel na konci války přišel do Krnova s armádou. V pohraničí se mu tak zalíbilo, že si zde našel práci a zanedlouho za ním přijela i manželka s dcerkou. V roce 1947 se jim narodil také syn.

Zatímco manžel pracoval u protipožární ochrany železnic, paní Emilie se starala o domácnost a vytvářela mu zázemí pro jeho kariéru. Nakonec byl velitelem požární ochrany pro celý okres. Zemřel v roce 1983 ve věku sedmdesáti let. Paní Maňáskovou láska k dětem provázela celý život. Pomáhala vychovat pět vnuků, a obrovskou radost jí dělá všech šest pravnoučat.

„Hodně jsem pracovala, a teď bych nejraději už jen spala,“ žertovala Emilie Maňásková s gratulanty. Když jí někdo z hostů popřál, ať je tady s námi ještě hodně dlouho, paní Emilie se suchým humorem odpověděla: „No, uvidíme co se dá dělat, jak dlouho tu ještě budu strašit.“

Mezi gratulanty nesměl chybět ani ředitel domova seniorů na Rooseveltově ulici Oldřich Jarkuliš. „U kolegů v krnovském domově Devětsil na Ježníku pořádali už několik oslav stých narozenin, ale za tu dobu co jsem ředitelem domova na Rooseveltově ulici, je paní Maňásková prvním klientem, kterému budu gratulovat ke stovce. Ani si nevzpomínám, zda jsem už někdy v životě hovořil se stoletým člověkem,“ přiznal Oldřich Jarkuliš. Také další zaměstnanci domova jí přišli potřást rukou. Přišla sem na vlastní žádost v roce 1996, a našla zde nový domov.

„Pro domov seniorů se sama rozhodla v pětaosmdesáti letech, když zjistila, že už nestačí na svou zahrádku a hospodářství. Je neuvěřitelně skromná a spokojená. Za těch šestnáct let, co je v domově, nikdy neměla žádné stížnosti ani problémy. Je to i dobrá vizitka domova na Rooseveltově ulici,“ dodala dcera Jarmila Finsterlová.

Paní Maňásková ani v domově seniorů nedokáže zahálet. Ráda s ostatními babičkami a dědečky slaví narozeniny, pravidelně navštěvuje bohoslužbu i kulturní akce v klubovně, a zpívá své milované slovácké písničky. Ty nemohly chybět ani na večerních narozeninových oslavách s rodinou a cimbálovkou.