Seniorům v domovech, které se zapojily do projektu Ježíškova vnoučata, se o Vánocích splnila všechna přání. Řečeno úplně přesně: k datu 28. prosince bylo splněno 96 procent všech zadaných přání, tři procenta se právě plnila a jedno procento – 120 dárků – bylo ještě v nabídce.
Dárci si mohli vybrat: chci věnovat dárek nebo chci věnovat zážitek. Byli jsme při tom, když se plnilo přání panu Josefovi z Domova pro seniory Krnov. Pan Josef, který sloužil v armádě před více než šedesáti lety, si přál setkat se s armádními důstojníky a projet se armádním vozem.
Jeho přání se objevilo na seznamu Ježíškových vnoučat, tam si ho přečetla Lucie a podařilo se jí zážitek pro krnovského osmdesátníka zprostředkovat. Nakonec to byl zážitek nejen pro něj, ale pro všechny, kdo byli při tom.
Radost ze splněných přání měli také další senioři. Ve Vrbně pod Pradědem se rozdávaly dárky přímo na Štědrý den. „Letošní vánoční svátky byly pro naše klienty díky štědrým dárcům z projektu Ježíškova vnoučata velmi významné,“ uvedl ředitel domova Jan Vavřík.
Seznam dárců zveřejnil domov na svých stránkách. „Děkujeme dárcům a zejména pak Českému rozhlasu, že tento projekt uvedl v život,“ dodal ředitel.
Poznámka Fidela Kuby: Díky, armádo
Pikantní zážitky z nedobrovolné vojenské služby budu nejspíš rozebírat se svým psychoanalytikem ještě na smrtelné posteli. Poznal jsem na velitelských postech fanatické komunisty přesvědčené o své neomylnosti i joudy, kteří by se jinde než v armádě neuživili.
A také uřvané primitivy, kteří vojáky považovali za služebnictvo, když třeba jejich manželka potřebovala vymalovat nebo uklidit.
Sdílel jsem tam jednu cimru nejen s agresivními alkoholiky, kriminálníky a kleptomany, ale také s hipíky, jogíny, pacifisty a vážně nemocnými, kteří při odvodu nedokázali podplatit lékaře. Byli tam talentovaní simulanti i kluci s ošklivými kožními chorobami, se třinácti dioptriemi i ti, kteří měli sklon k sebevraždám a sebepoškozování.
Poprvé v životě jsem tam potkal negramotného analfabeta, svého vrstevníka. V době studené války zpolitizovaná armáda přísahala věrnost lidu vedenému komunistickou stranou. Ani sami důstojníci nevěděli, zda jejich vrchní velitel sedí v Praze, nebo v Moskvě.
Patriotismus ani žádný podobný povznášející pocit jsem v armádě nezažil. Jen stříhání metru a vyhlížení civilu.
Závidím panu Josefovi, kterého vojenská služba před šedesáti lety naplňovala tak, že v krnovském domově seniorů vyslovil vánoční přání: potkat příslušníky dnešní armády. Když proti němu usedli nadrotmistr a plukovník, zaujalo mě, jak umí projevit úctu ke starším.
Třeba tím, že hovoří nahlas a automaticky pomůžou při oblékání bundy.
Když došla řeč na ženy v armádě, žasnul jsem, jak věcně řeší genderové otázky i terminologii. Než aby plukovník v zájmu velitelské neomylnosti improvizoval o psovodnicích, neměl problém přiznat, že sám neví, jak se v češtině přechyluje vojačka ve funkci psovoda.
Pánové v uniformách mě přesvědčili svým vystupováním i argumenty, že dnešní česká armáda je jiná než ta, ve které jsem sloužil já. Je apolitická a tvoří ji profesionálové, kteří si vojenskou službu ve zbrani zvolili dobrovolně a splňují přísná kritéria.
Přesvědčili mě, že armáda garantuje stabilitu naší společnosti. Děkuji armádě, ze nadělila krásný vánoční dárek nejen panu Josefovi, ale také mně. Vrátili mi ztracenou hrdost na naše vojsko.