V historii linhartovského zámku patří k nejsmutnějším událostem velký požár 3. června 1943. V té době byly v Linhartovech přes velký odpor majitelky zámku ubytovány matky s dětmi z vybombardovaného Berlína a z Bochumi. Za dosud nevyjasněných okolností tu vznikl požár právě v místnosti, kterou obývali tito uprchlíci, kterým válka vzala domov.

Vzpomínky na požár

Helmutovi Irblichovi v té době bylo dvanáct.

„Když jsem se o požáru zámku dozvěděl, byl jsem zrovna v Krásných Loučkách. Byl jsem zvědavý, tak jsem sedl na kolo a jel jsem se tam hned podívat. Vybavuji si, že celá střecha linhartovského zámku byla úplně zničená, ale vevnitř jsem se podívat nebyl, nebo si to aspoň nepamatuji. Velký zámek má spoustu místností, tak ty rodiny z Bochumi přemístili do jiných místností, které nebyly přímo zasaženy," popsal pamětník Helmut Irblich své osobní vzpomínky při setkání s kastelánem Jaroslavem Hrubým.

Jedním z mála pamětníků, kteří v Linhartovech žili před válkou, za války i po ní, je Heřman Menzel. Také on si vybavuje uprchlíky z vybombardované Bochumi i velký požár zámku. „Jako dítě jsem zahlédl z okna našeho domu, jak se ze zámku valí dým a hned jsem tam běžel. Největší plameny šlehaly ze zámecké věže. Sotva jsem tam doběhl, věž se s rachotem zřítila. Táta jako dobrovolný hasič taky pomáhal, aby neshořel celý zámek. Já jsem na něj tehdy byl opravdu hrdý," popsal požár zámku očitý svědek Heřman Menzel.

Zámek opravovali tajně

Ve válečném roce 1943 už byl kritický nedostatek všeho, včetně pracovních sil a stavebního materiálu.

Poškození střechy požárem bylo velmi rozsáhlé, takže majitelé zámku, rodina Wenzelides, kvůli všeobecnému válečnému nedostatku nebyli schopni zajistil materiál ani na nejnutnější opravy.

„Otcova stavebnická firma působila na Krnovsku velmi dlouho, takže měla řadu kontaktů. Jen díky nim dokázali sehnat dost stavebního materiálu na střechu i dostatek tesařů a podobných kvalifikovaných profesí. Otcova firma opravy linhartovského zámku z větší části prováděla tajně, protože v té době by k tomu nedostala stavební povolení. Na památky nikdo nemyslel, protože se přednostně obnovovaly jen stavby, které nějak souvisely s válečnou výrobou," popsal roli svého otce při záchraně zámku Helmut Irblich.

Jen díky iniciativě Franze Irblicha vypadal linhartovský zámek na konci války víceméně stejně jako před válkou. Jeho majitelé na přelomu let 1944 a 1945 uprchli před blížící se frontou do Rakouska.

Protože oprava zámku proběhla potichu, bez publicity, zásluhy Franze Irblicha dosud u nás nebyly nikde prezentovány. Rodinu Irblichových čekal odsun. Helmut Irblich dnes žije jako penzionovaný stavitel. Nový domov našel ve Svinibrodu (Schweinfurtu) stejně jako 1500 dalších německých Krnovanů. Helmut Irblich se rád vrací do rodného Krnova a má zde řadu přátel.