Ačkoliv je Neuwirth spjat s Ostravskem, pracoval jako novinář, publicista a dlouholetý mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava, jeho velkým koníčkem je myslivost a srdeční záležitostí jsou Jeseníky. Tady zažil s přáteli neopakovatelné chvíle v přírodě.

Spisovatele Neuwirtha představil posluchačům besedy lesák a spisovatel Ota Bouzek z Karlovy Studánky, který Neuwirtha vyzval, aby povyprávěl o starých časech a sám přitom zavzpomínal, jak se poznali.

„Vzpomínka je vždycky lepší sestra toho, co nás v budoucnosti čeká. I já zavzpomínám, poznali jsme se na hájence, kde jsem bydlel, tam jsem ho zpovídal, jak se to dělá s psaním knih, neboť jsem také o něčem takovém přemýšlel,“ uvedl hosta Ota Bouzek.

Štěpán Neuwirth vyprávěl o svém dětství u řeky Odry, kde zažil nespočet příhod se svým otcem a kde se vytvořilo jeho pouto k přírodě. Už jako devítiletý zkoušel psát. Publikovat začal jako dvaadvacetiletý v roce 1966. Píše o přírodě, loveckých a mysliveckých zážitcích a příhodách.

„Já jsem měl to neuvěřitelné štěstí, že jsem se coby mladý chlap plný síly, ještě jsem tolik nekulhal, dostal do Jeseníků,“ vzpomínal Štěpán Neuwirth. Do Polanky nad Odrou na velké zaječí hony jezdili lesníci z podhůří Jeseníků, z Jindřichova, Zlatých Hor, Města Albrechtic a tak se pak na oplátku Neuwirth zase podíval do jesenických hor, které mu přirostly k srdci.

To pouto ale především tvořili lidé, s kterými zde Neuwirth pobýval a přátelil se a vydával se na lov a na pobyty na loveckých chatách v okolí Města Albrechtic do revíru zvaného Pohár. „A my se tam mohli toulat, pár lidí, kteří postupně získali punc lovců z Poháru. Dneska se díváte na posledního z nich, nikdo z bývalých kamarádů už tady není,“ svěřil se Neuwirth.

Nejraději pobýval na třech chatách. „Chata Artmanovská, kde když jsme v zimě přijeli, tak jsme tři dny topili v krbu a teprve čtvrtý den, když jsme odjížděli, tak bylo teplo. Chata Pohár, úžasná, která sice byla malinká, ale o to přátelštější, a tam odtud se vycházelo do nádherných koutů jesenického revíru. Hájenka na Svinném potoce,“ vyjmenoval Neuwirt a smutně dodal, že ta poslední už není, v pozdějších letech se neudržovaná rozpadla.

„Já jsem do Jeseníků jezdil třicet let, za tu dobu jsem ulovil jen deset jelenů. Ne že bych nemohl víc, ale mě to bohatě stačilo. Podstatné bylo to kamarádství, to přátelství těch chlapů, kteří se tam scházeli, kdy se ještě zpívalo. Dnes už se nezpívá, možná se zpívá, ale já o tom nevím, mladí zpívat neumějí,“ skepticky vyprávěl spisovatel Neuwirth, jak se topilo v krbu, vonělo to a každý na společný stůl dovezl to nejlepší, co měl doma, jedlo se a pilo se a bylo veselo.

„Tam jsme žili, dýchali, vnímali tu nádhernou přírodu, bylo tam kus života a já na to nedokážu zapomenout. A z toho vznikly Povídky od loveckého krbu, Toulky nejen s kulovnicí…“ prozradil spisovatel, který dodal své motto o přátelství: „Teprve když z radosti druhého čerpáme povzbuzení pro svůj příští den, stáváme se přáteli…“