Zatímco Erwin Schinzel byl umělec evropského významu, jeho rodiče byli sedláci.

„Kreslit začal už jako dítě a tato záliba brzy přerostla ve vášeň. Čas trávil čtením odborných knih. S okouzlením maloval sochy v opavském muzeu. Tam jej tehdejší ředitel Kudlich přesvědčil, aby zkusil modelovat z hlíny,“ představila dětství Erwina Schinzela Květoslava Kukelková, která jeho život a dílo zprostředkovala Krnovanům v roce 2015 formou výstavy v Bauerově kavárně. Loni ho také osobně navštívila v německém městečku Waldbronn blízko francouzských hranic.

Na přání rodičů se Erwin Schinzel vyučil u opavské firmy bratrů Strašilů litografem a grafikem. Chtěl studovat na Akademii výtvarného umění v Drážďanech nebo v Berlíně, ale přišel rok 1938 a připojení pohraničí k říši.

Stejně jako všichni vrstevníci, musel i Schinzel narukovat a táhnout do války. Byl v Rusku těžce raněn a po čtyřech měsících v nemocnici byl jako neschopný dalšího boje z armády propuštěn. Po válce odešel do bavorského Augsburgu. V době krize ocenil prozíravost rodičů, kteří trvali na tom, aby se vyučil řemeslu grafika. Vystudoval akademii v Berlíně, kreslil, maloval, pracoval se dřevem a modeloval z hlíny pro lití z bronzu.

Sloupy s lidskými tvářemi jsou atrakcí krnovského nádraží. Parafráze Výkřiku se zjevila náhodou. Jde o dílo neznámého posunovače.
Unikátní atrakce na krnovském nádraží: Sloupy s lidskými tvářemi

Dokonce navrhoval gobelíny. „Studijní cesty ho postupně zavedly do všech evropských zemí, kde uspořádal mnoho výstav. Jeho díla se nachází v soukromých i veřejných sbírkách a byla oceněna četnými vyznamenáními. Byl jmenován profesorem Mezinárodní akademie výtvarných a krásných umění v Altenburgu (1988). Byl hostujícím profesorem četných univerzit,“ shrnula význam Erwina Schinzla Květoslava Kukelková, která se snažila zaznamenat především jeho vzpomínky na Krnov. Posílala mu fotografie z míst dětství a mládí, kam se po odsunu německých obyvatel už nikdy nevrátil.

„Prožil jsem tam nejkrásnější a nejvnímavější roky svého mladého života. To nejdůležitější mám v hlavě a z toho žiji. Těžko bych nesl, že kde jsem byl doma, už nejsem doma a že je všechno jinak,“ vysvětlil v jednom z dopisů, proč nenašel sílu se do Krnova aspoň na okamžik vrátit.

„Již v devíti letech jsem jezdil na kole do Krasova, kde jsem prožil mnoho pěkných dní bohatých na zážitky. Přes Chářovou jsem jel do Brantic. Nad Radimí byla krajina podle mého nejkrásnější. Ten malý potok, který protékal úzkým údolím, byl obklopen pastvinami a ořeším,“ prozradil Erwin Schinzl Květoslavě Kukelkové.

Podvyživená fenka belgického ovčáka byla na třetině běžné váhy.
Extrémní podvýživa. Belgický ovčák místo pětadvaceti vážil necelých deset kilo

Když ho loni navštívila, byl už Erwin Schinzel téměř slepý. Jeho dům se od sklepa po půdu změnil v galerii. Žil obklopený svým celoživotním dílem, které lze vnímat i prsty.

„Jsem 40 let připraven, srovnán se smrtí, od té doby, kdy jsem tvořil sochu na hrob svůj a své ženy. Bylo to v Augsburku. Můj text byl revolucí na hřbitově. Tady mě nezná nikdo, ale mou sochu na hřbitově zná každý. Smrti se nebojím. Jestli se ráno zase probudím, je to další dar navíc, radost a štěstí,“ zaznamenala Květoslava Kukelková jeho vztah ke smrti pár měsíců před tím, než zesnul.