O nálezech válečné munice čteme v policejních zprávách každý měsíc. Většinou to končí šťastně: výbušninu odvezl pyrotechnik a nikomu se nic nestalo. Přesto jsou známy i případy, kdy výbušnina zabíjela dlouho po válce.

V poválečném Krnově se taková tragédie naposledy odehrála 7. července 1952, tedy přesně před 65 lety.

Ten den začal idylicky. Dva osmiletí hoši byli celí šťastní, že se mohou společně s dospělými na krnovském předměstí povozit na traktoru s fekální cisternou. Traktor se zrovna vytáčel na poli poblíž dnešní ulice Na Nivě, když dětský smích ukončila detonace. Cisterna najela na minu.

Hoch Vladimír Vymazal zahynul krátce poté, co se ho podařilo dopravit do nemocnice. Jeho kamarád Ladislav Weiss byl velmi těžce raněn, ale přežil. Těžce zraněný byl traktorista i další muž, který následkům zranění podlehl asi měsíc po výbuchu.

Ladislav Weiss se ve zdraví dožil důchodu, přestože od dětství měl v tělě plno kovových střepin. Na 7. červenec 1952 nikdy nezapomněl.

O své vzpomínky se Ladislav Weiss podělil s veřejností prostřednictvím krnovského projektu Dětská televize, která před sedmi lety zaznamenala jeho vyprávění.

„Stalo se to na začátku prázdnin. Zrovna vyváželi močůvku z kolonie, a šofér nám dovolil povozit se s ním. Vždycky brali na projížďku děti po dvou. Jeden seděl vzadu na traktoru a druhý na fekálním voze,“ vzpomínal Ladislav Weiss před kamerou Dětské televize na dobu, kdy mu bylo osm let.

Traktor přes minu přejel, ale vybuchla pod fekální bečkou. „Když jsem se po výbuchu vzpamatoval, byl jsem vražený pod volant. Uvědomil jsem si, že mě překračuje šofér. Udělal sotva dva kroky a spadl. Viděl jsem, že má úplně roztrhané záda.

Nějak jsem dokázal vylézt z traktoru a instinktivně jsem utíkal domů. Byl na mě hrozný pohled, jak krvácím. Potkal jsem jednu paní, která hned omdlela. Druhá se snažila mluvit se mnou, ale já jsem utíkal až domů.

Doma ale nikdo nebyl. Zapomněl jsem, že máma byla na borůvkách a táta na zdravotnickém školení v železničních opravnách, v ŽOSce,“ vybavil si Ladislav Weiss osudové okamžiky do všech detailů.

S proraženou krční tepnou ještě doběhl k sousedům. Krev z něj stříkala takovým způsobem, že sousedi museli znovu vymalovat. „Pro mě se podařilo sehnat sanitku. Svědci výbuchu pak někde na Albrechtické ulici zastavili poštovní auto, aby zbývající zraněné odvezlo do nemocnice.

Ihned mi nasadili transfuze a šel jsem na operační sál, aby mi zašili tepnu. Pak mě poslali na oční, kde mi primář vytáhl z pravého oka sedm střepin. Protože jsem byl také strašně popálený, naložili mě celého do vazeliny,“ popsal svá těžká zranění Ladislav Weiss.

Na hranici mezi životem a smrtí ležel v nemocnici půldruhého měsíce. Další rok pomalu s holí zkoušel chůzi. „Celou pravou stranu těla jsem měl místo vedle místa probitou železem. Ještě dnes, když jdu třeba na rentgen plic, tak mi do lékařské zprávy píšou nález kovových předmětů. Ucho mám od toho železa uvnitř namodralé.

Na letišti při kontrole bych určitě na detektoru pískal,“ dodal Ladislav Weiss, který nikdy nezapomene na kamaráda, svého vrstevníka Láďu Vymazala, který po výbuchu zemřel. „Láďu jsem znal dobře. Já jsem bydlel na ulici Pod kopcem a on kousek od nás v ulici Na nivě. Hráli jsme si spolu každý den,“ dodal Weiss.

Mina, skrytá kousek v zemi, ležela hned u rodinných domků. Dnes už na tom místě stojí další dům. Těžko říct kdo a proč výbušninu nastražil právě sem.

Rodina tragicky zesnulého Vladimíra Vymazala se přistěhovala do Krnova v květnu 1945. Krátce před osudným výbuchem si užili začátek prázdnin na výletě v Praze. Své vzpomínky poskytla Dětské televizi také maminka Ládi Vymazala.

„Věděla jsem, že si kluci šli hrát s traktoristou. Že se stalo něco strašného mi došlo, když jsem uslyšela venku někoho zoufale křičet. Byl to Láďa Weiss. Vyběhla jsem ven a viděla Ládíčka, jak běžel kolem celý od krve. Řekl mi jen, že běží domů, tak jsem utíkala na pole zjistit, co se stalo. Na místě neštěstí už byl lékař, doktor Jurečka, a obvazoval raněné.

Chlapi, co stáli okolo, ještě říkali: vemte ji pryč, aby to neviděla. Stejně jsem zahlédla jak synek leží na zemi. Prý pak někde sehnali poštovní auto na převoz do nemocnice, když se nemohli dočkat sanitky,“ vzpomínala také maminka Vladimíra Vymazala jak prožívala neštěstí.

V nemocnici zpočátku rodině Vymazalových dávali naději, ale pak operace ukázala skutečný rozsah devastace plic. „Chlapec dostal něco jako poúrazový šok a za chvíli umřel. Dodnes ho pořád vidím. Jak se narodil, jak začal chodit a mluvit, i to neštěstí, když mu bylo osm,“ uzavřela vyprávění maminka.

Příbuzní Vymazalových dostali současně pozdrav z výletu, že všichni šťastně vrátili z Prahy a těší se na prázdniny, a také smuteční oznámení, že Láďa umřel a kdy má pohřeb.