Příkladem jsou Slezské Rudoltice, kde otevřeli kromě zavedených kurzů paličkování, pletení košíků nebo cvičení také počítačový kurz pro seniory.

„Počítačovou učebnu jsme si pořídili díky dotacím. Pak jsme obecním rozhlasem vyzvali seniory, ať se nebojí přihlásit do kurzu, kde dostanou elementární základy pro úplné začátečníky. Zájem byl takový, že jsme je museli rozdělit do skupin. Zatím se hlásí samé dámy, jako by chlapi – důchodci neměli odvahu na stará kolena začít s učením,“ řekl starosta Rudoltic Mojmír Pargač.

Kurz vede Lucie Řezníčková, místní knihovnice a vychovatelka ve školce. Její nejstarší žákyní je Marie Klicperová z Amalína, která se rozhodla doplnit si vzdělání v 86 letech. „Dřív mi všechno na počítači mohl najít a zařídit vnuk, ale co odešel do učení, už se nemám na koho obrátit. Když jsem slyšela hlášení v pana starosty, ještě jsem týden váhala, zda do toho mám jít. Nakonec moje přihláška byla jedenáctá v pořadí,“ vysvětlila Marie Klicperová jak našla cestu ke klávesnici a k monitoru.

„Někdy do kurzu přijdu dřív, abych si mohla zopakovat, co jsme se naučili minule. Už mám za sebou pár lekcí, takže bych asi měla cvičit na počítači i doma, ale víte, jak to na vesnici chodí. Nejdřív nebyl čas, protože se sklízelo ovoce. Jen co jsme skončili s nakládáním a zavařováním, už tu zase byla zabijačka. Pak do toho přišel pohřeb a pořád jsme měli nějaké návštěvy. Už se těším na dlouhé zimní večery, kdy nebudu mít nic na práci a konečně zapnu počítač i doma,“ popsala Marie Klicperová, jak to chodí na venkově.

V počítačovém kurzu potkala i další sousedky z Amalína. Domluvily se, že se budou střídat v tom, kdo zajistí auto na cestu do Slezských Rudoltic, které jsou vzdálené asi pět kilometrů. „Aspoň cestou probereme, co je v Amalíně a Rudolticích nového,“ pochvaluje si sousedskou výpomoc paní Klicperová.

„Kluk mi už dávno ukazoval, co dokáže moderní technika, ale já jsem pořád trvala na tom, že žádné mobily ani počítače nepotřebuji. A vidíte, loni jsem si pořídila telefon, a teď bych se ještě ráda naučila telefonovat přes počítač. Nejlépe tak, abychom se s tím druhým při telefonování viděli na obrazovce. Celá rodina až na syna bydlí daleko, a já si už ani nemám s kým povídat,“ dodala Marie Klicperová, která našla nový domov v Amalíně v roce 1947.

„Narodila jsem se v Polsku, ale tam jsme moc klidu neměli. Když přišli Rusi, muselo se mluvit rusky, a když přišli Němci, museli jsme se učit němčinu. Bratr byl učitel, sestra se vyučila švadlenou, ale protože tatínek byl obyčejný zedník, mně už rodiče dát vzdělání nemohli. Takže vlastně nejsem ničím. Dělala jsem, co se dalo, třeba pomocnou sílu v kuchyni,“ shrnula svůj život Marie Klicperová a vzkázala všem seniorům, že ani osmdesátka na krku není překážkou, když si člověk chce doplnit vzdělání.