Volyňští Češi přišli na Ukrajinu přibližně v roce 1860. Za půdu museli zaplatit, lesy vymýtit, střechu nad hlavou si postavit, a dokud si nevykopali studny, chodili pro vodu i několik kilometrů do potoka.

Tvrdou dřinou a svými schopnostmi si vydobyli pověst pracovitých, poctivých a inteligentních lidí a později se dopracovali i určitého majetku a civilizační úrovně, než jim jejich majetek, dobře obdělávaná půda, mlýny, rybníky a cihelny po obsazení západní Ukrajiny Sovětským Svazem byly zabrány státem.

Všestranný kulturní vliv Čechů na rozvoj zemědělství, řemesel a stavebnictví ve Volyni vysoce zhodnotil ukrajinský pravoslavný farář Fedor Sobolev, který v roce 1947 odjíždějícím Čechům poděkoval za všechno, co pro rozkvět Ukrajiny vykonali.

V současnosti udržují volyňští Češi s Ukrajinci žijícími v jejich bývalých vesnicích oboustranné přátelské vztahy, společně slaví výročí vypálení obce Malína nebo se těší z obnovení a znovuotevření bývalého českého kostela v Hrušvici. Ukrajinci budují muzea na památku české historie a vydávají publikace o životě Čechů ve Volyni.

Také příslušníci dalších národnostních menšin z Ukrajiny jsou Čechům vděčni.

V knize Volyňští Češi v prvním a druhém odboji, autorů Jiří Hofman, Václav Širc a Jaroslav Vaculík (2004), se uvádí: „Češi podle možností jednotlivých rodin a jejich odvahy riskovat pomáhali pronásledovaným. Byla to v tom obrovském moři utrpení kapka naděje, byl to projev hluboké lidskosti a velké odvahy…“

Počet zachráněných Poláků nelze vůbec odhadnout, šlo zpravidla o jednorázovou pomoc na útěku do bezpečí.

Počet zachráněných ruských zajatců (sovětských vojáků) před nacisty lze odhadnout zhruba na 400 až 600 osob.

Pomoc Židům měla vícestranný charakter a byla také nejnebezpečnější, hrozilo za ni potrestání smrtí pro celou rodinu. V západní Volyni žilo kolem 32 tisíc Čechů. Tvořili pouhých 5,3 % obyvatelstva tohoto prostoru. Celkem zde žilo 106 438 Židů. V prostoru českého osídlení západní Volyně byl přibližně každý třetí Žid zachráněn s pomocí Čechů. Jmenovitě lze doložit 230 zachráněných osob. Za přechovávání Židů byly německými nacisty zavražděny dvě české rodiny, celkem pět osob, z toho dvě děti.

Sedmi rodinám volyňských Čechů byl udělen čestný titul s medailí Chasidej umot haolam (Spravedlivý mezi národy) a jejich jména jsou vyryta na Zdi cti v pamětním komplexu Yad Vashem v Jeruzalémě. Z celkového počtu 39 českých rodin odměněných tímto vyznamenáním je 18 procent volyňských Čechů.

Manželé Goldenbergovi ve své knize Whispers in the darkness (Šepoty ve tmách, New York, 1988) popisují záchranu své rodiny (a dalších osob – celkem jich bylo 27) u paní Antonie Šindelářové, rozené Kučerové v Kurdybáni Varkovském „Moji rodiče obchodovali obilím a jednali hlavně s českými sedláky… Jednání s nimi byla vždy čestná a důvěryhodná… Když nám bylo nyní zle a obrátili jsme se na ně, udělali, co mohli… Celý svět se zdál být krutý a bez zájmu. Češi byli jediní, o kterých jsme věděli, že pomáhají Židům. Jsou „tzadikim“ – spravedliví, svatí lidé, spravedlivý národ světa… Češi k nám byli neuvěřitelně dobří a šlechetní, ostrov lidskosti v oceánu nelidskosti a bestiality.“

Historií volyňských Čechů se zabývají v současnosti mladí lidé, obvykle vnuci. Jeden z nich, Martin Velička, věnoval svou bakalářskou prací účasti svého dědečka ve druhé světové válce. Na setkání volyňských Čechů 23. června ve Slezských Rudolticích nechyběly ani zpěv a hudba, neboť se za každé situace dokázali radovat a být vděční i za to málo.

LUDMILA ČAJANOVÁ