Nejčastěji v rámci poznávacích zájezdů, ale i mezinárodních autobusových linek, vedle kterých jezdil, a stále jezdí, i příměstské a meziměstské linky. Krnovský řidič Josef Lhoťan zažil za jednatřicet let „cestování" tolik příhod, že by se o nich mohla napsat kniha.

Zaměstnání mu rovněž velmi zasáhlo do osobního života.

Tvrdý chleba

„Po roce 1989 měli lidi hlad po zájezdech, pořád se někam jezdilo, pořád jsem byl na cestách. Teď už to značně prořídlo. Vozil jsem Francouze, Španěly, Kanaďany a další cizince. Ptali se mě, kde je podle mě nejkrásnější místo na světě, a já jim říkal: „V Krnově." Takže kromě Prahy znali i Krnov," zavzpomínal krnovský řidič z povolání Josef Lhoťan a dodal, že domluva s cizinci byla vždy legrační, protože jedno slovo bylo anglicky, druhé německy a třetí francouzsky.

Jako řidič dálkového autobusu strávil většinu svého života mimo domov. Proto si vždy vážil rodinného zázemí. Častokrát přijel domů, vzal čisté košile a zase jel pryč. „Musel jsem obětovat rodinný život. Manželka všechno zařizovala. Mám dva kluky, viděl jsem je, jak se narodili a pak jak vyrostli. Za volant je to ale netáhne," svěřil se řidič.

Díky svému povolání navštívil Josef Lhoťan spoustu měst a památek, vykoupal se snad ve všech evropských mořích. Také zažil nejednu prekérní situaci.

Rozbité ložisko

„Jednou během cestování po Turecku se nám u kola vozíku se zavazadly vydřelo ložisko. Stalo se to v pustině, nikde nic nebylo. Po několika hodinách hledání a jízdy s pokaženým vozíkem jsme narazili na vesnici. Sehnali jsme kováře, nějak se domluvili a ložisko společně spravili.

Ale za dva dny se ložisko začalo vysypávat. V nějaké další vesnici jsme našli obchod, kde měli všechno chleba, šroubováky, drogerii. Přišli jsme tam s ložiskem a prodavač nám nabídl ruské nebo německé. Chtěli jsme dvě německé, protože jsme věřili německé kvalitě a preciznosti.

Německé ložisko však bylo jen jedno, tak jsme vzali i jedno ruské. Nasadili jsme německé ložisko. To však vydrželo jen tři dny, tak jsme ho vyměnili s ruským, a to vydrželo až do naší země," vyprávěl Josef Lhoťan.

Řidiči naštěstí zůstali zdraví

S Tureckem souvisí i další příhoda.

„Na jiném zájezdu v Turecku dostali všichni cestující průjem, kromě mě a kolegy řidiče. Pořád jsme museli kvůli někomu zastavovat. Byl tam s námi i lékař, který během chvilky rozdal všechny léky. Bylo štěstí, že já a kolega jsme se nenakazili, jinak bychom nikam nedojeli. Na hotelu měli všichni dietu, jen já a kolega jsme jedli, co se nám zachtělo. Teď se tomu smějeme, ale tehdy to příjemné nebylo," přiznal zkušený řidič.

Přátelé Josefu Lhoťanovi závidí jeho cestování. On sám však přiznává, že když je člověk již po několikáté na stejném místě, třeba u moře, omrzí ho to.

Proto kolikrát do moře už ani nevlezl, jen seděl na pláži s knihou nebo si povídal s lidmi. Vedle toho potkal nebo vezl spoustu zajímavých sportovců a vědců. Byl na audienci u papeže Jana Pavla II.

„Práce řidiče dálkového autobusu, to není jen koupání v moři a chození po památkách, ale především velká zodpovědnost kvůli lidem, které vozí. Práce s lidmi, neustálé soustředění, udržování techniky, zodpovědnost za peníze, které jsou v kase.

Vstávání brzo ráno. S úsměvem říkám, že řidič je jednou nohou v kriminále, protože za ním sedí lidské životy, za které zodpovídá. Jestli tohle povolání chce někdo dělat poctivě, musí to mít jako koníček. Já si vážím každého řidiče ať už autobusu nebo traktoru či kamionu, nedělám v tom rozdíl," uzavřel krnovský řidič Josef Lhoťan.

Martin Erben