Režiséru Kouřilovi učarovaly Jeseníky

„Bydlel jsem v té době v Ostravě, Františka Mudru jsem dobře znal. Bydlel o tři ulice dál v Porubě," vzpomínal režisér Zdeněk Kouřil, který bydlel dlouhá léta v Široké Nivě a v Bruntále.

Režisér Kouřil je autorem populárně dokumentárních a naučných filmů o přírodě a zvěři tuzemnska i ze zahraničí. Dlouhá léta dával dohromady materiál pro Encyklopedii zvěře České republiky, která slouží coby naučná vizuální pomůcka pro vyučování na základních a středních školách.

Mnoho záběrů pro encyklopedii natáčel režisér Zdeněk Kouřil v Jeseníkách. Při natáčení šlo kolikrát o zdraví, a o „veselé historky z natáčení" nikdy nebyla nouze.

Podle encyklopedie se učí ve školách

Ostravský režisér a producent Zdeněk Kouřil, který v současné době žije v Troubkách u Přerova, se pohybuje několik desetiletí v přírodě a je autorem desítek tematických naučných filmových dokumentů. Asi největší ohlas vzbudila jeho dvoudílná Encyklopedie zvěře České republiky.

Už jako malý chlapec byl Zdeněk Kouřil milovníkem přírody. Zhruba před dvaceti lety začal natáčet výukové, naučné, dokumentární a cestopisné filmy. Dokumenty jsou o to cennější, že mapují komplexně živou přírodu České republiky. „Právě to bylo mou snahou. Je s podivem, že obyvatelé naší země vědí ze zahraničních snímků v televizi, jak vypadá lev, žralok, slon, ale o naší přírodě toho moc nevědí," řekl režisér Zdeněk Kouřil.

A právě to se tvůrce naučných dokumentů snažil změnit: i když se mu zahraniční snímky líbily, obyvatelé České republiky se z nich o naší přírodě příliš nedozvěděli. „Mrzí mne, když učitelka přírodopisu na prvním stupni základní školy si plete při výkladu kunu lesní s kunou skalní, neví, jak vypadá jezevec," konstatoval Zdeněk Kouřil.

„I v televizi pletou termíny. Mluví o dravcích, a přitom ukazují snímky šelem, vlků a medvědů. Pletou si jelení zvěř, vysokou, srnčí, srnčata, kolouchy, nevědí, co to je. Dokonce jsem se setkal s názorem, že srnčí jako mladé žije v nížinách a pak odejde do hor a je z něho jelen."

Neznalost základních pojmů vyburcovala režiséra k aktivitě. Mrzelo jej, že neexistuje v Česku ucelený dokument mapující zdejší faunu. Příručka, která by měla nejen uměleckou, ale rovněž vzdělávací a vypovídající hodnotu. A v neposlední řadě i hodnotu trvalou, zejména když mnoho zvěře je již v Červené knize, čili na pokraji vyhubení.

Encyklopedie zvěře České republiky se stala před patnácti lety takovou vlajkovou lodí jeho videostudia SUA SPONTE Ostrava. Encyklopedie i další filmy o přírodě jsou dodnes k mání na internetových stránkách www.dvd-zver.cz. Rádcem byl režiséru Kouřilovi při tvorbě Encyklopedie známý režisér František Mudra, autor televizních cyklů Lovy beze zbraní a Po loveckých stezkách. A nejen on, ale také spisovatel a scenárista obou cyklů Jaroslav Müller.

Velkým vzorem byl Kouřilovi též autor knih o přírodě, kníže poezie Jaromír Tomeček. „Byli to i další lidé, v neposlední řadě můj oblíbený komentátor Ivan Šedivý. Jeho hlas znějící z rozhlasu mi dodnes zní v uších," uvedl Kouřil.

A nejen to, sugestivní hlas Ivana Šedivého zaznívá i z videoukázky Kouřilova videostudia. Myšlenka na natáčení Encyklopedie vznikla v roce 1993 v Krasově. „Seděl jsem jeden večer na kazatelně. Přišel známý a říká: Představ si, mám z ciziny takovou encyklopedii zvířat podle abecedy, od antilopy přes buvola. Tehdy jsem si řekl: U nás nic podobného neexistuje, já to zkusím natočit. A pěkně z detailu," vzpomínal Kouřil.

A podařilo se. Encyklopedie má dva díly – Ptáci a Savci. Oba díly obsahují šestnáct řádů, dvacet pět čeledí a sto šest zoologicky a alfabeticky seřazených druhů zvěře. Tvoří ideální studijní materiál. Oba díly jsou v délce dvou celovečerních filmů, trvají celkem 181 minut.

„Trvalo tři roky, než se mi podařilo Encyklopedii vytvořit," dodal režisér.

Náklady na vytvoření díla po celou dobu táhl tvůrce ze své kapsy. Během její tvorby najezdil dvacet tisíc kilometrů, náklady se vyšplhaly na několik set tisíc korun.

Pro natáčení zvěře je i nezbytné vybavení, například speciální maskovací stan. foto: rodinný archiv

Režisér málem umrzl v Karpatech

Ke každému ze sto šesti druhů zvěře, zaznamenanému v Encyklopedii zvěře České republiky, se vztahuje poutavý příběh z jeho natáčení. Jak řekl režisér Zdeněk Kouřil, každá vteřina natáčení byla něčím zajímavá. Bylo to hned na začátku, kdy režisér Zdeněk Kouřil přemýšlel: Kde najít jedenáct druhů sov? Jak zvládnout natáčení technicky? Šlo totiž o to nenatáčet zvířata z dálky, nýbrž z detailu.

První bylo nutné sehnat tu nejkvalitnější záznamovou techniku. „Ke každému zaznamenanému druhu zvěře se vztahují různé příběhy a zajímavosti. Natáčení došlo tak daleko, že jsem ani v zimě nebyl doma, žil jsem jako poustevník," uvedl režisér Zdeněk Kouřil.

Tehdy do přírody vyrážel kameraman Kouřil se svým psem Nikim. Byl jeho společníkem po celé tři roky, co Encyklopedie vznikala. „Věrný Nikuš mě zachránil, málem jsem umrzl v Karpatech při natáčení tetřevů," zavzpomínal Kouřil.

Některé druhy točit téměř nešlo. To je případ vzácného druhu sovice krahujové, která nebyla v Česku spatřena ve volné přírodě třicet let. Pro Encyklopedii musel tento a ještě osm druhů ptáků režisér točit v zajetí. Ze savců jen dva.

Recenzi provedl prof. RNDr. Jaromír Ašmera, CSc., a kolektiv Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity. Natáčet tři roky ucelené dílo, jakým je Encyklopedie zvěře České republiky, vyžadovalo čas, nejmodernější techniku i peníze. Divák, který snímek sleduje, si ani neuvědomuje, že šest sekund záznamu při natáčení tetřevů vznikalo v mrazu v horách několik dnů.

K jednotlivým zvířecím druhům natáčel většinou minutu až šest minut záznamu čistého času, to znamená, že hrubého materiálu bylo nutné natočit čtyřikrát až šestkrát více. Během natáčení vyvstaly i další otázky. Kde třeba hledat tetřeva? Tetřev v Jeseníkách vyhynul, vidět je nahodile pouze tetřívka nebo jeřábka. Pro záběr musel režisér na Slovensko.

„Patřím k asociaci takzvaných Bezflinťáků, sdružující „lovce" beze zbraní. Vyjel jsem s kolegou po slovenských loveckých chatách, abych natočil tetřeva. Koncem dubna byl tok, všude plno sněhu, spali jsme v krmelci, zahřívali nás jen naši psi," uvedl Kouřil.

Ač zní sugestivní režisérovo vyprávění romanticky, realita byla často drsná. Při natáčení si užil mrazu, komárů, mlhy, deště a podobně, nebylo se kde umýt, jen v potocích, ale motivace vytvořit unikátní Encyklopedii všechno přehlušila. „Chtěl jsem natočit ucelený materiál, který tu ještě nikdy nebyl. A mohu s hrdostí konstatovat, že ani patnáct let po vzniku Encyklopedie mne nikdo nepřekonal," ujistil režisér Kouřil.

Netočí jen filmy o přírodě

Zdeněk Kouřil natáčí filmy i pro obce bruntálského regionu. Tak vznikl filmový snímek o historii a současnosti obce Ludvíkov. V přípravě je poetický film o řekách v Jeseníkách, na němž se bude podílet výraznou měrou spisovatel a bývalý fořt inženýr Ota Bouzek z Karlovy Studánky. Ve stejný den, kdy jsme spolu s režisérem Zdeňkem Kouřilem připravovali reportáž pro Region, vyrážel se svými psy na loveckou chatu do svých milovaných Jeseníků.

„Přizval jsem mladého kolegu myslivce z Přerova, který nikdy neviděl na vlastní oči v přírodě kamzíka," řekl režisér Kouřil.

O úbytku kamzíka v roce stého výročí jeho vysazení v Jeseníkách svědčí to, že se oba muži při poslední návštěvě hor vloni žádného kusu nedočkali. V loňském roce použil ze svého archivu záběry kamzíků do dokumentu inženýra Jiřího Pecháčka pro Parlament ČR, který rozhodoval o bytí a nebytí jesenických kamzíků. Vloni vznikl v režii ostravského videostudia taktéž film o Ludvíkově, který se setkal opět s velkým úspěchem.

Film mapuje historii obce, tamních železáren i přírodní krásy v okolí. Ota Bouzek k filmu napsal nádherný komentář, který četli herci ostravského národního divadla. V plánu měl režisér Kouřil natočit podobně hodnotný film i pro obec Karlova Studánka. „Kraj neposkytl dotace, vlastní prostředky na film obec nemá, takže z natáčení sešlo," uvedl Kouřil.

Díky spolupráci dvojice Zdeněk Kouřil a Ota Bouzek vznikl dále nápad na výrobu filmu poetického dokumentu s názvem Tři řeky, tři sestry. „Pojednávat bude o tocích Černé, Střední a Bílé Opavy," sdělil Kouřil, který v Jeseníkách tráví mnoho času.

Když bydlel Zdeněk Kouřil před lety v Bruntále, natáčel v zámeckých zahradách svatby a svatební obřady. Aby vydělal na tvorbu filmů o přírodě, neváhal někdy vzít ani komerční zakázky pro firmy a výrobní společnosti. Dokonce tak, že natáčel pro Italy v Maďarsku lov divokých husí propagační dokument byl úspěšně promítán letos na mezinárodní výstavě v Miláně.

Režisér doprovází lovce a natáčí pro ně lovy zvěře po celé střední Evropě. Letos v lednu až v italském Janově točil lov divočáků. Aby tuto tvorbu vyvážil, pořádá Zdeněk Kouřil besedy pro školní děti i pro seniory. Hovoří především o vztahu člověka k přírodě, vztahu člověka k živé zvěři. A o všech zážitcích, které mu zbyly po natáčení dokumentárních filmů.

Majitel studia, režisér a producent Zdeněk Kouřil se dvěma svými fenami jmény Athéna Zdenard, neboli Atyna, a Anroméda Zdenard, neboli Betyna. foto: rodinný archiv

Poutavě vypráví při svíčce v lovecké chatě vysoko v horách

Čtrnáct let bydlel režisér Zdeněk Kouřil v Bruntále, další roky rovněž v Široké Nivě. Místní si mohou režiséra pamatovat z besed o přírodě, které před lety pořádal pro žáky základních škol. A bylo o čem povídat.

Režisér a producent Zdeněk Kouřil umí zaujmout diváky svých filmů i člověka, který naslouchá jeho vyprávění. Nejlépe se historky z jeho lovů beze zbraní, tedy s fotoaparátem a kamerou v ruce, zaryjí do paměti za šera a při svíčce v lovecké chatě.

Začíná to u popisu fotoaparátů, kamer i jiné techniky, kterou v mnoha případech při natáčení živé přírody režisér rozbil nebo utopil. Vzpomínky a zážitky z natáčení po celé Evropě se každému zaručeně vryjí do paměti. Natáčel v Rumunsku, Estonsku, Itálii, Polsku, na Slovensku, v Německu, na Ukrajině, v Lotyšsku i jinde. Režisér Kouřil má za sebou uštknutí zmijí, přes záda mu přeběhla bachyně, jednou zapadl ve tmě a mrazu do potoka. Z hlubokého srázu se nemohl v opuštěném lese dovolat pomoci.

„Příběhů se zažila spousta, a dramatických. Není nic kouzelnějšího, když vás napadne rozzuřená bachyně," dnes už se jen usmívá při vzpomínce na těžké chvíle při natáčení režisér Kouřil.

Vzpomíná na den, kdy jej uštkla do nohy na Slovensku vretenica, zmije černá. „Měli jsme v dubnu výstavu v Plzni. Poté jsme se vraceli domů do Ostravy. A ještě té noci jsme vyměnili auto za terénní a vydali se na sever Slovenska, kde měli základnu lovci beze zbraní, Bezflinťáci," popisoval Kouřil výjezd na natáčení tetřívků.

V bažinách u hranic s Polskem po natáčení a dlouhé cestě ulehl. Nejbližší ves, Lieskova, byla sedm kilometrů. „Slunce prosvítalo skrze mlhu, nedaleko zasněžené Tatry, no nádherná atmosféra. Zul jsem si mokré boty a usínám, najednou cítím něco na holé noze," pokračoval Kouřil. Po noze mu lezl třiceticentimetrový černý hádek. Když nohou ucukl, zmije zřejmě z leknutí uštknula. „Mám ji dokonce nafilmovanou. Minutu záběru, na níž vyplazuje jazýček, než zalezla pod pařez a zmizela," sdělil Kouřil.

Na noze zbyly dvě dírky po uštknutí. I když provázel událost nepříjemný pocit, režiséra zmije jedem neotrávila. Další událost se odehrála v Karpatech, kde jednou režisér při natáčení málem umrzl, nebýt jeho psa Nikiho. „Zásada zní, že když jdou do hor dva lidé, nemají se nikdy rozdělovat. My to tehdy s kamarádem udělali," konstatoval Kouřil. Oba muži se vydali točit tok tetřevů.

Zdeněk Kouřil byl těžší než jeho kolega, takže se celou dobu bořil do sněhu. Proto se rozhodl cestu zkrátit a to se mu málem stalo osudným. Po cestě se zřítil režisér z vysokého svahu. Najednou byl v potoku, z jehož ledové vody se nemohl dostat ven. A to ani poté, co kamaráda přivedl na jeho stopu pes, což zřejmě muže zachránilo.

Trvalo hodnou chvíli, než se od lesní správy podařilo získat vhodné lano, kterým kamarád kolegu z vody vytáhl. I tentokrát ale dobrodružství dobře dopadlo.

K napadení bachyní došlo v Dívčím Hradu na Krnovsku. Jak režisér přiznává, byla to jeho chyba. Nechtěl běžný záběr divokých prasat shora, ale naopak zdola nebo čelně, aby byl kompozičně a technicky dokonalý. A taky ano, kameraman zalehl, přímo před sebou měl pruhované sele (takzvaného markazína). Scénu lze sledovat v úvodu Savců, druhého z filmů jeho Encyklopedie. Třicet centimetrů před objektivem sele pořádá žížalu. V té chvíli se ozvala bachyně.

„Nic chytřejšího mne nenapadlo, než na sele fouknout a křiknout: Běž pryč! Sele kviklo – a bylo zle, vyrazila mu na pomoc. Přeběhla mi po zádech, měl jsem rozervané oblečení včetně kalhot," vzpomínal na zážitek Kouřil. Jednu radu poskytl režisér Kouřil závěrem: když člověk zachová duchapřítomnost, uskočí před divočákem za strom, může si zachránit zdraví. Neví o tom, že by se stalo, aby divočák strom obíhal, nebo zaútočil znovu.