Svou Pradědovu galerii rozšířil o několik nových vyřezaných soch, jeho trojhlavý desetimetrový drak chrlící oheň získal ocenění Kuriozita roku od pelhřimovské agentury rekordů. Premiéru mělo na Sovinci divadelní představení Pohádka o Sovím králi, kterou sehrály děti ze Základní umělecké školy v Rýmařově podle jím napsané pohádky.

Jeho betlém, největší na světě, vytvářel o Vánocích atmosféru v Brně. Pustil se do oprav zdevastovaného kostela svatého Michala v Jiříkově, který získal od církve. Stane se součástí Pradědovy Galerie U Halouzků, měla by tu být vystavena část expozice a konat se koncerty a další kulturní akce.
A Halouzka také navštívil lovce medvědů v Kenozerském národním parku v Rusku a letos se tam chystá znovu.

Důvodem Halouzkovy návštěvy ale nebyl lov medvědů, cestoval tam jako řezbář a člen mezinárodní delegace. „Existuje projekt Most mezi Ruskem a Evropskou unií, do něhož byla přizvána mimo jiné i Česká republika, a to v zastoupení největšího muzea pod širým nebem, jímž je rožnovský skanzen. A ten si vybral mě jako svého reprezentanta,“ popsal Jiří Halouzka, jak se dostal do výpravy umělců, mistrů řemesel a designérů.

Jejich úkol byl jednoduchý, prohlédnout si národní park, seznámit se s místními podmínkami a navrhnout, jakými uměleckými díly a dalšími artefakty by šlo území ozvláštnit. Na místě to hned zvládl jen jeden člen delegace. Jiří Halouzka.

Kenozerský národní park

Na severovýchodě Ruska v Archangelském kraji nedaleko hranic s Karelií se na sto čtyřiceti hektarech rozkládá Kenozerský národní park. Vznikl usnesením ruské vlády z prosince roku 1991. Jde o výjimečné území po přírodní, historické a kulturní stránce. Kenozerský národní park je chráněným územím, kde zůstala zachována příroda a celá oblast si uchovala historickou kulturu ruského severu.

Jsou zde k vidění četné památky, ať už jde o ukázky staré architektury, či monumentální malby nebo staré zvyky a obyčeje místních obyvatel. Území má velký potenciál pro cestovního ruch. Unikátní historické a kulturní památky, kouzlo přírody, neporušené životní prostředí, uklidňující krajina, to vše vytváří ideální podmínky pro různé druhy cestovního ruchu, aktivní, rekreační, poznávací. Turistům se nabízí ubytování ve stylových domech, zachovávajících typický místní ráz.

„Je tam spousta jezer a vedla tam jediná přístupová cesta. V několika vesnicích žije jen pár lidí, všude tam byly jen sruby, vše ze dřeva,“ popsal okouzleně ruskou krajinu Halouzka. Území se chce otevřít světu a k tomu mají napomoci svými díly i umělci z mnoha zemí. Tomu má pomoci právě projekt, do něhož byl pozván jiříkovský řezbář Jiří Halouzka.

Hlavní myšlenkou projektu bylo umožnit setkání místních i zahraničních umělců, mistrů řemesel, umění, designérů, muzikantů, odborníků na kulturní oživení a obnovu ze severu Ruska, Estonska, České republiky a Slovenska. Výsledkem pak bude letos v Kenozerském parku společně uspořádaný festival, konaný jako oslava bohatství a rozmanitosti tradiční evropské kultury a umění. Projekt je financován Evropskou unií.

Vážky nad jezerem

Jiří Halouzka je řezbář, který si libuje ve velkých dílech. Když tesá draka, tak musí být desetimetrový, když dřevěnou sochu Praděda, musí být největší v Evropě. Pokud se pustí do sochy zvířat, tak nejraději v životní velikosti. Do Ruska odlétal s představou, že pro park vyřeže dva pořádné čtyřmetrové medvědy.

„Jenže v okruhu pěti set kilometrů není žádný strom širší v průměru než pětapadesát centimetrů. Je to na severu a stromy tam mají dvacet třicet centimetrů a to jsou třeba stoleté! A žádná lípa,“ povzdechl si Halouzka. Na pořádný kus kmene vhodný k vyřezání medvěda tak mohl zapomenout. „Chtěli po nás, abychom si v parku vybrali nějaké místo a udělali skulpturu,“ popsal svůj úkol.

Spolu s dalšími účastníky delegace si prohlížel park a přemýšlel, co s tím jako řezbář udělá. Co si počít s tenkými kmínky stromů? „Přes noc jsem vymyslel, že udělám dvoumetrové vážky,“ prozradil Halouzka. „Jsem řezbář zvířat, nedělám modernu. A co za zvířata přicházelo do úvahy, tak zajíc, liška…“ řekl Halouzka.

Zúžený výběr materiálu a krajina s jezery jej přivedly k fascinující myšlence. Vážky umístí na kůly přímo do jezera. A vyrobí je tak, aby fungovaly jako kyvadlo a ve větru se pohybovaly. Když všech čtyřiadvacet členů evropské umělecké delegace mělo na místě navrhnout svá díla, byl Halouzka jediný, který to hned zvládl. Letos v srpnu odletí na čtrnáct dní do Ruska znovu, aby na místě navrženou dřevěnou skulptury vyrobil. „Chci si to doma natrénovat, bude to náročné na přesnost. Nikde ve světě nic podobného není,“ konstatoval řezbář.

U lovců medvědů

Ke snídani jedl Halouzka při návštěvě v Kenozerském parku rybu. „Pak byla rybí polévka a ryba na oběd. Rybu obalí v chlebovém těstě a u pečou,“ popsal Halouzka jídelníček. Ovocné stromy se v kraji sází jako okrasné stromy. „Kvůli květům, ovoce na nich nikdy nedozraje,“ vysvětlil Halouzka. Rád vzpomíná na pobyt mezi místními lidmi.

„Deset dní jsem žil mezi lovci medvědů. Vesnice tam jsou vylidněné, žijí tam třeba jen dvě rodiny. V zimě, když je minus třicet, tak dobytek je ve spodní části srubu, a tak vytápí dům,“ popsal Halouzka někdejší život tamních lidí. A za zvířaty se jako za snadnou kořistí táhli medvědi.

„Lovec medvědů byl každý, kdo měl dům, který musel bránit. Posledního medvěda ulovili tak před třiceti lety. Dnes je tam asi třicet medvědů, jsou plaší, ryb a malin je dost, ale v zimě musí lidé ovce stále zavírat,“ podotkl Halouzka. Na místě se seznámil s devětaosmdesátiletým Nikitou Maximovičem.

„On sám zabil patnáct medvědů a jeho otec přes sto. Nelovili puškou, měli oštěpy, vypadaly jak harpuna. V zimě se medvědi stahovali k srubům, tak se museli bránit,“ konstatoval Halouzka. Letos při své návštěvě v Kenozerském národním parku se s místními chystá vyrazit za medvědy, samozřejmě jen podívat se. Považuje za krásnou hříčku osudu, že se on, řezbář, který nejraději dělá medvědy, seznámil s jejich lovci.