Úraz byl tak vážný, že o nohu přišel. To mu však nebrání, aby se pustil do přípravy další sezony zimních radovánek.

S rozdrcenou nohou se plazil temnou nocí

Pavel Štangler tu osudnou noc se pustil do běžných úprav svahu po ukončení nočního lyžování. Práce se sněžnou rolbou ho v zimní sezoně čekala každý den, ale tentokrát přišla ta osudová vteřinka nepozornosti, která mu navždy změnila jeho život. Dokázal se temnou nocí s rozdrcenou nohou sám plazit sněhem stovky metrů, aby mu manželka mohla přivolat pomoc.

Statečně přijal od lékařů informaci, že amputace pod kolenem je nevyhnutelná a zvládl i další následné operace. Pak se stalo se ale něco neuvěřitelného. Pouhých třináct dnů od tragické nehody stál vlekař už zase ve Vraclávku na sjezdovce. Sice o berlích, ale stál.

Rychle se naučil s jednou nohou zvládat jízdu na sněžném skútru i v autě s automatickou převodovkou. Tehdy byl statečný vlekař s jednou nohou hrdinou televizního zpravodajství i deníků.

Pokud nemrzne, sněžná děla nepomohou

Od nešťastné nehody uplynul téměř rok. Dnes už se Pavel Štangler díky protéze plně zapojil do normálního života a nemá čas přemýšlet nad tím, proč takový úraz potkal právě jeho. Má totiž úplně stejné starosti, jako všichni ostatní vlekaři před nadcházející sezonou.

„Protože letos začalo sněžit nečekaně brzo, jsme ve Vraclávku na zimní sezonu už plně připraveni. Ten předčasný sníh samozřejmě nevydržel, ale jak tak sleduji počasí, vypadá to, že konečně přichází alespoň teploty pod bodem mrazu. Teď už se jen modlíme, aby to ochlazení bylo stabilní. Pokud nenapadne sníh, jsme připraveni rozjet alespoň zasněžování technickým,“ prozradil majitel vleku Pavel Štangler.

Sněhové předpovědi meteorologů doposud majitelům vleků a zimních letovisek příliš nepřejí. Vývoj počasí je teď každodenním tématem všech vlekařů. „Máme dvě velice výkonné sněžné děla ale za současných teplot jsou nám k ničemu. Blíží se konec roku a teploty se stále drží přes den dost vysoko nad nulou. Zatím to nevypadá na příliš vydařenou sezonu,“ dodal majitel vleku ve Vraclávku Pavel Štangler.

Nač jezdit do Jeseníků, když je tu Vraclávek?

Lyžařský vlek ve Vraclávku se za pár let svého provozu stal velmi oblíbený především díky blízkosti Krnova. Nejen Krnováci, ale i lyžaři z dalších měst v okolí zjistili, že není třeba jezdit až do Jeseníků, když je při cestě podstatně bližší Vraclávek se slušně vybaveným vlekem, pořádným svahem a odpovídajícím zázemím.

„V okolí Hošťálkov, Vraclávku a Starých Purkartic a dovolím si říct, že i Města Albrechtic a Krnova není žádný jiný srovnatelný vlek s délkou 530 metrů a převýšením 130 metrů, na kterém se dá lyžovat i v noci,“ komentoval lyžovačku ve Vraclávku milovník zimních sportů Martin Polach z Krnova.

„Sníh ani mráz se naplánovat nedá, protop bych doporučil milovníkům zimních sportů aby se při prvním vydatnějším sněžení informovali, zda se u nás už u nás lyžuje. Budeme se snažit rozjet vlek co nejdřív,“ dokončil Pavel Štangler.

Své auto uřídí i bez nohy

„Doktoři říkali, že se dobře hojím, a tak jsem se sebral a šel. To proč jsem šel z nemocnice hned do práce mělo asi jediný důvod – abych nemusel myslet na to, co ostatní pacienti, kteří leží doma na zádech. Co bude, proč bude, jak bude. Ono to všechno přijde samo, nad tím člověk nesmí moc přemýšlet. Musí se něčím zabavit,“ řekl Pavel Štangler.

Teď už je Pavel Štangler opět v plném kole kolem vleku a sjezdovky, jak bylo vždycky jeho zvykem. Zvládá jízdu na sněžném skútru a v autě s automatickou převodovkou se čtrnáct dnů po amputaci nohy vydal do Polska.

„S tím autem mám trochu problém. Plyn musím ovládat do kříže, protože mi chybí pravá noha. Bude to asi do budoucna chtít malou úpravu. Jinak ale zvládám takových sedmdesát procent věcí jako před úrazem. Manželce ale doma moc nepomůžu. Nic totiž neunesu, protože se musím opírat o berle,“ posteskl zraněný vlekař.

Štangler:Začít musí člověk sám u sebe.

Pavel Štangler je ale bytostný optimista. Věří, že to nejhorší už má za sebou protože svůj kalich hořkosti si už vypil až do dna.

„Teď během čtrnácti dnů bych měl nastoupit na rehabilitace do Chuchelné. Tam bych se měl naučit chození na protéze, kterou už pro mě už dělají na míru. Počítám, že tak do měsíce a půl bych se mohl tak z devadesáti procent vrátit do normálního života. Už bych mohl jakž takž chodit, ze začátku alespoň o hůlce. Říkali, že to asi nepůjde tak hladce, jak ten můj návrat z nemocnice, ale myslím, že to zvládneme taky dost rychle,“ dodal Pavel Štangler.

Překonat nepřízeň osudu by bylo mnohem těžší bez pomoci těch nejbližších. V tomto ohledu měl vlekař štěstí v neštěstí. „Mám všechno. Mám dobrou rodinu, o kterou se můžu opřít, mám dobré kamarády, dobré spolupracovníky taky. Já myslím, že mi nechybí nic,“ vysvětlil Pavel Štangler.

A co by chtěl Pavel Štangle vzkázat lidem, kteří se dostal do podobné těžké situace? „Určitě by neměli přemýšlet nad tím, co se stalo a brečet nad sebou. Je potřeba prostě hned začít něco dělat. Zapomenout na to co bylo a dělat co se dá. To člověku možná nejlíp pomůže. Pomoc ostatních je samozřejmě důležitá, ale začít musí člověk sám u sebe,“ dodal Pavel Štangle.