Ještě než se vítězné mocnosti v Postupimi dohodly na poválečném odsunu sudetských Němců z Československa, začala takzvaná divoká fáze odsunu. Německy hovořící obyvatelstvo tehdy bylo v atmosféře plné emocí a všeobecného nedostatku potravin často vystaveno násilí, hladu a špatnému zacházení.
V Krnově tato éra začala shromážděním místních Němců v několika táborech. Divoký odsun z Krnova začal takzvaným hladovým pochodem 22. června 1945. Na tři tisíce německých žen, dětí a starců musely jít pěšky přes Kostelec, Radim, Krasov, Karlovice, Vrbno pod Pradědem, Vidly, Domašov pod Pradědem, Jeseník, Brannou, Staré Město pod Sněžníkem až do Králík.
Tuto událost bude od pondělka připomínat tabule s textem v češtině a němčině: „V červnu 1945 bylo 3000 obyvatel Krnova, žen, dětí a starců donuceno k hladovému pochodu do Králík, tři sta jich přišlo o život.“ Text doplňují jména obcí, kterými hladový pochod prošel.
Protože hladový pochod byl improvizovaný, měl jen obecný cíl dostat krnovské Němce pryč z území Československa. Dělil se na dva hlavní proudy, které postupovaly po delší a kratší trase. První proud zkusil překročit hranici u Javorníku a odsunout Němce do Polska. Poláci je ale odmítli převzít, takže se vrátili do Jeseníku.
„Ve Vikanticích se oba pochody sloučily,“ uvedla pedagožka Květoslava Kukelková z Krnova, která se díky svému zájmu o historii seznámila s německými pamětníky. Dokonce si celou trasu hladového pochodu pěšky prošla.
Je zdatná turistka a při svém výkonu se snažila pochopit, čím kdysi museli projít německé ženy, děti, starci a nemocní. Osobně poznala 19 lidí, kteří hladový pochod absolvovali jako děti.
V Králíkách dodnes existuje železniční vlečka, kde byli německy hovořící Krnované naloženi do vlaků a vyvezeni do Saska.
Sudetští Němci z Krnovska našli v Německu nový domov a založili tam občanské sdružení Domovský okres Krnov (Heimatkreis Jägerndorf). Právě tato organizace iniciovala pamětní desku v Krnově.
Původním přáním krajanského spolku bylo umístění pamětní desky na pozemcích města. Jeho žádostí se proto v červnu zabývali zastupitelé. Ti ale byli upozorněni chyby v zeměpisných názvech v předloženém návrhu desky, a proto projednávání přínosu odložili na září. Tak dlouho ale zástupci spolku čekat nemohli.
Zakladatel spolku Kurt Schmidt si je vědom, že možná někteří pamětníci mají poslední šancí být osobně u odhalení desky: „O pomník usilujeme od roku 1991. Musíme, vzhledem k věku zúčastněných, uskutečnit tento záměr ještě v roce 2017.“
Vyšel jim vstříc Jesenický horský spolek, který jim pro umístění desky nabídl svůj pozemek u synagogy. Důvody vysvětlil hospodář spolku Jan Stejskal: „Záleží nám na tom, aby byla připomenuta památka krnovských spoluobčanů, civilistů, kteří byli za nelidských podmínek hnáni v režimu divokého odsunu ze svého domova.
V minulosti jsme již svým dílem práce přispěli k tomu, aby byla připomínána památka krnovských členů židovské komunity, nyní chceme zmírnit další morální dluh vůči německy mluvícím Krnovanům,“ vysvětlil Stejskal, proč poskytli pozemek pro připomínku obětí hladového pochodu.
Účastnice hladového pochodu své vzpomínky zapsala
close
info
Zdroj: Květoslava Kukelková
zoom_in
Sestry Maria André (vlevo) a Erika Kahle (vpravo) absolvovaly hladový pochod ve věku 7 a 3 roky. V pondělí se chystají do rodného Krnova, aby se zúčastnily odhalení pamětní desky na tuto událost. foto: Květoslava Kukelková
Maria André se narodila v Krnově krátce před válkou v německé rodině lakýrníka. Hladový pochod z Krnova do Králík absolvovala jako sedmiletá holčička. Své vzpomínky zaznamenala i písemně.
Maria André byla desátým z 12 dětí, z nichž dvě zemřely v dětském věku. V pondělí se chystá do Krnova společně se svou sestrou Erikou, které byly v době hladového pochodu tři roky. Byla s nimi tehdy i nejmladší sestra, která měla rok a půl.
V tak útlém věku musely holčičky od 22. do 28. června 1945 absolvovat pochod dlouhý přes sto kilometrů téměř bez jídla a dívat se, jak jsou všichni kolem vystaveni nepředstavitelné šikaně.
„Děti, které byly mladší než rok, umíraly hlady. Lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni. Pět týdnů před mými osmými narozeninami jsem musela celou tuto cestu ujít. Bylo to vražedné. Celý den jsme nedostali žádné jídlo. Silou jsme v dešti tlačili kočárek, kterému dvě kola upadla.
Chtěli jsme zastavit kvůli překládání, ale bachaři nás hnali dále. Sestra táhla kočárek tak, že mohl jet, ale matka mou jeden a půl roku starou sestru zvedla. Kočárek zůstal na kraji silnice. Pak nesly dítě na rukou až do Králík.
Museli jsme se chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny,“ zaznamenala Maria André ve svých vzpomínkách. Nejhorší strach prožívala, když se během cesty své rodině několikrát ztratila. Běhala jsem tak dlouho tam a zpátky, až jsem je zase našla. Vybavuje si zimu, hlad, výstřely i pláč.
