Přemysl Drozd: Potřebujete jen luk, šípy a trochu místa

Provozuje Přemyslovský dvůr ve Slezských Pavlovicích, kde mohou hosté najít příjemné ubytování, jezdí na koni, věnuje se kovářství…

V několika posledních týdnech žije přípravou Velkého lukostřeleckého turnaje. Organizuje ho již počtvrté a velmi si pochvaluje spolupráci s vedením obce Slezské Rudoltice. Turnaj se stal vyhlášenou letní akcí, za níž se na Osoblažsko sjíždějí nejen fanoušci lukostřelby a jízdy na koni.

Přemysl a jeho spolupracovníci připravili program pro celou rodinu. Nezbývá než doufat, že vyjde počasí a v zahradě zámku ve Slezských Rudolticích zase zavládne příjemný duch přátelského klání.

Jak jste přišel na nápad organizovat lukostřelecký turnaj?

Věnuji se historii a historickému šermu. S tím souvisí návštěvy akcí s tím spojených. A jednou jsem si řekl, že by nebylo špatné uspořádat něco i v těchto končinách, kde je podobný druh akcí méně obvyklý.

Poprvé jsem od toho nic nečekal, mělo to být spíš komorní. Ale ukázalo se, že to lidi doopravdy zajímá. Atmosféra turnaje je úžasná.

Odkdy se vy sám věnujete lukostřelbě?

Prakticky od dětství. Tu vášeň odstartoval ve své době velice populární britský TV seriál Robin Hood. Dnes už se na to dívám s nadhledem, ale v té době mě to fascinovalo. Pak už to šlo samo. Potřebujete do začátku luk, pár šípů a trochu místa. Každý může dělat tento nádherný sport.

Hodně lidí z odlehlého Osoblažska spíš utíká. Vy jste se rozhodl přestěhovat se sem z Prahy. Proč? Zvažoval jste, že budete žít jinde? Nechybí vám ruch velkoměsta, kultura…?

Ruch velkoměsta mi nechybí, protože jsem sice z Prahy přijel, ale nejsem Pražák. Pocházím z Beskyd, z Valašska, kde jsem žil střídavě u rodičů a střídavě na farmě u prarodičů. Pro mě je to návrat k něčemu, co dávno znám.

Vždy si však trpělivě vyslechnu rady lidí, kteří mi z dobré vůle chtějí vysvětlit, jak dělat tu či onu věc, protože mě mají za člověka z velkoměsta. Nechci jim kazit radost. Do Prahy jsme se ženou odjeli v těžké době, kdy byla o práci nouze.

Klidně si dovedu představit život i jinde. Nic se nemá brát jako definitivní. Na světě jsme jen jednou, a proto je potřeba život žít. Sem nás přivedla pouze náhoda.

Co je úskalím života mimo větší město?

Slezské Pavlovice jsou báječně situovány. Blízko je městečko Prudnik v Polsku, 13 km od nás, které je plně občansky vybavené, najdeme zde tržnici, supermarkety a tak dále, to nám dává možnost využívat všechny výhody města, a přitom přejedeme hranici a jsme opět v divočině“.

V blízké Osoblaze zase nacházíme hospody a restaurace, kde je možné se slušně najíst za lidové ceny. Největším úskalím života kromě nedostatku práce pro místní je nemít automobil. Bez něj jste odkázáni na veřejnou dopravu a ta není pochopitelně zrovna nejfrekventovanější.

Jak vycházíte s lidmi ve Slezských Pavlovicích?

Těžko říci. Jak jsem už zmínil výše, lidé si nás zařadili do kategorie „Pražák“. I po letech, co zde žiji, překvapím někoho tím, že se dozví, že nejsem z Prahy. Obecně mám nálepku „lehkoživky“ a šedé eminence, která se jen projíždí na koni a nic nedělá. Je to proto, že někteří místní lidé ne úplně přesně chápou, co mi vydělává na živobytí.

A pak jsou třeba udiveni, když mě vidí kovat nebo vyřezávat nebo vyrábět nábytek. Je to jednoduché. Každý den vstávám velmi brzy ráno, abych vyřídil poštu a zajistil obsah sociálních sítí. Fotky, články a podobně kvůli reklamě. Pak rovnou do maštale.

Zkrátka, přes den mám boty od hnoje, šaty od hoblin nebo propálené triko od výhně a večer i v noci jsem expert přes grafiku. Trochu schizofrenní, ale mně to vyhovuje. Jsem pánem svého času. Vyjedu si na koni kdy potřebuji. Lidé mě vidí přes den v sedle v čase, kdy oni jdou do práce. To je možná mate.

Na druhou stranu zde máme skvělou podporu, o tom není pochyb. Moje žena určitě. Ostatně je zdejší starostkou. Vždy bude někdo, kdo vás má rád a naopak. Ať jste, kde jste.

Máte čas navštívit akce, které se pořádají v jiných obcích okresu? Vidlácké hry v Lichnově, Gastrofestival v Osoblaze, různé slavnosti obcí?

Přiznávám, že v tomto směru mám nedostatky. Ne vždy se mi podaří na akci přijet. Na vidlácké hry se chystám už třetím rokem, na gastrofestivalu jsem byl pouze jednou. U ostatních občas dojdu, občas ne. Nicméně mají všichni mou podporu. Sdílím informace o těch událostech, jak to jen jde.

A díky tomu, že Přemyslovský dvůr má dnes už veliký okruh sledujících, není to reklama tak úplně lichá. Místní akce mají mou podporu úplnou. Povozím například děti na vozíku s poníky zdarma. Prostě jen tak.

Gabriela Mathiasová