Vše začalo tím, že Cvilín byl zařazen na seznam národních kulturních památek. Vydal jsem se na poutní vrch fotit vše, co z něj dělá výjimečné místo. Jako krnovský patriot a budoucí umrlec prohlašuji, že bych se na Cvilíně klidně nechal i rozprášit, kdyby to zbožným poutníkům nevadilo. Ukázalo se, že nejsem sám, kdo dává přednost Cvilínu před rozptylovou loučkou, kolumbáriem či urnovým hájem. Při focení památníku tří sudetoněmeckých bardů jsem zahlédl ve sněhu odhozenou plastovou urnu. Jméno nebožtíka bylo odtržené a evidenční číslo vyškrábané, aby nebylo možné identifikovat původní majitele urny. Pocítil jsem při nečekaném setkání s urnou závan tajemství života a smrti, dotek věčnosti, trapnosti, voyerství i intimity, zvědavost i morbidní humor. Asi jako když jsem byl dítě a na stejném místě na Cvilíně jsem si před čtyřiceti lety poprvé zblízka prohlížel nalezený použitý prezervativ.

V pohřební službě mi řekli, že odhození použité urny na Cvilíně není přestupek v duchu zákona o pohřebnictví, ale jen podle zákona o odpadech. Jak vlastně naložit s použitou urnou? Patří do kontejneru na plasty nebo do komunálního odpadu? Zakopat? Spálit? Použít na květináč? Ročně se u nás zpopelní desetitisíce lidí a spotřebují tuny plastových uren. Trápí to některého z ekologů? Vliv pohřbívání na životní prostředí zkoumá Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Podle nich hřbitovy mají vysoce kvalitní půdy, takže archeologové někdy dokážou najít dávná pohřebiště jen podle bujnější vegetace.

Stokilový nebožtík představuje kromě vody i kilo fosforu, dvě kila dusíku a přibližně stejně vápníku. Přestože při kremaci se většina organických látek přemění na plynné skupenství a odejde komínem, stále po nás zůstává popel plný živin. Tyto nové vědomosti ale nijak neřeší můj etický a ekologický problém, co s urnou. Tak jsem ji na Cvilíně zase odhodil a odešel napsat tohleto.

Rudolf Slánský
Jak jsme dřív prožívali "Vítězný únor" 1948