Všeobecně se očekávalo, že vězni koncentračních táborů budou předáni postupujícím spojeneckým armádám pokojným způsobem. Místo toho však říšský vůdce SS Himmler vydal rozkaz: „Ani jeden politický vězeň se nesmí dostat živý do rukou vítězných mocností – Sovětského svazu, Američanů a Britů. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“

To ovšem nebylo dost dobře možné. Jen v Osvětimi jich ještě bylo asi 180 tisíc. Nejsnadnější bylo vyhnat desetitisíce zubožených lidských trosek na pověstné pochody transporty a pochody smrti. První pochody smrti začaly v třeskutých mrazech 18. ledna 1945, a to vyklízením největšího a nejhoršího tábora Osvětim, kdy se vězni museli přesunout do Gliwic, odkud jedna část vězňů musela dále pěšky a druhá v železničních transportech vedených z valné části přes Moravu a Čechy.

Dodnes jsou známé trasy těchto pochodů, které směřovaly přes Slezsko a Moravu, do těch koncentračních táborů, které dosud nebyly v přímém ohrožení postupujících vojsk.Tyto pochody byly pro nacisty ukrutným likvidačním nástrojem. Vězňové měli na sobě jen plátěné pruhované kazajky a na nohou dřeváky. Chodidla byla zabalená do onucí. Ti, kdo byli v táborech déle, byli vyhublí až na kost.

Většina vězňů byla nemocná. Teplota vzduchu klesala v těch dnech až na mínus dvacet stupňů. Nemocní a staří brzy pochodu nestačili. Esesáci dodržovali příkaz do puntíku. Kdo se opozdil, kdo zůstal stát, byl bez milosti zastřelen. A tak každý pochod lemovaly desítky a brzy stovky mrtvol.

Co se dělo na Krnovsku

Neznámý je ale fakt, že jeden proud vězňů z Osvětimi , který vyšlel z Gliwic 19. ledna procházel přes Krnov v třeskutých mrazech dne 30. ledna 1945. Vzhledem k tomu, že Krnov byl z velké části evakuovaný a ve městě a okolí bylo pouze obyvatelstvo německé národnosti, nepronikly tyto skutečnosti na veřejnost.

O tom, že zde pochod smrti, který budil úděs zůstavších obyvatel procházel, dosvědčují jen dva listy záznamu důvěrného spisu nalezeného po ukončení války v Zátoru Loučkách, který pojednává o zastřelených ruských zajatcích během pochodu smrti v Branticích a Zátoru.

Foto zachycuje poslední dny pochodu smrti na území jižních Čech. Zde byli zastřelení a utlučení zajatci po smrti pochovávání pietně na hřbitovech. Na území Sudet i na Krnovsku. Ti, co nevydrželi nebo byli cestou ubiti skončili zahrabáváni na místě skonu.

Svědectví z Brantic

Podle protokolu bývalého starosty obce Brantic Leopolda Kieslicha bylo v Branticích v noci z 29. na 30. ledna 1945 7,5 tisíce zajatců z Gliwic. Po odchodu těchto zajatců z Brantic byly starostovi nahlášeny nálezy mrtvol zajatců ležících na různých místech. Ve směru od Krnova poblíž hostince Birghahn ležel jeden zmrzlý Rus, u stodol bývalého dvora byl zase jeden Rus zastřelen, když se bránil svému strážci, v horní části obce jeden ruský zajatec rovněž zastřelený a poslední zmrzlý ruský zajatec byl na hranici mezi obcí Branticemi a Loučkami.

Starosta Kieslich nechal tyto mrtvoly dopravit do Brantic, kde byly pohřbeny vedle staré školy. Dle zápisu výslechu ze srpna 1945 jsou výše uvedení ruští zajatci pohřbeni na dvoře staré školy, místo není nijak označeno a podobá se smetišti. Přímí svědkové pohřbení nebyli po válce zjištění. Rozkaz k exhumaci a převozu mrtvol vydán nebyl.

Dále bylo zjištěno výslechem rolníka Mihatsche, že jeden Rus byl zastřelen vedle jeho stavení popisné číslo 22 v Loučkách a druhý o pár kroků dál. Oba zajatci byli zastřeleni německými vojáky, kteří doprovázeli transport jen proto, že byli fyzicky úplně vyčerpaní a nemohli pokračovat v cestě. Oba zajatce pohřbil hrobník Peikert přímo na Mihatschově pozemku. Hrob nebyl nijak označen.

Pochody smrti se svými důsledky ještě více v závěru války prohloubily všeobecnou nenávist k německému národu ze strany obyvatel okupovaných zemí. Koncetrační tábory, které byly rozesety po celém okupovaném území celé Evropy (z nejznámějších Osvětimi, Treblinka, Majdanka, Mauthausen Ravensbrück, Sachsenhausen, Buchenwald, Dachau a Flossenbürg) přinesly nesmírné utrpení a smrt milionů lidí desítek národností.

DALIBOR ZLOMEK