„Maminka jim na cestu upekla chléb,“ vyprávěla Anička, pamětnice odsunu. Narodila se v Komárově v roce 1935. Na konci války byl jejich dům vybombardován a rodina se přestěhovala do Úvalna, kde jim poválečné státní orgány přidělili dům.
Byl to dům, který patřil německé rodině Teufertových. Teufertovi se odstěhovali z domu „na vejminek“, do malého domečku, který k domu patřil. Rodina Aničky a německá rodina takto spolu žili dva roky, až do odsunu v roce 1947. V obou rodinách byly děti zhruba ve stejném věku, a tak si Egon, Luisa, Anička a její sourozenci hráli spolu. Vzniklo mezi nimi celoživotní přátelství.
„Když přišel odsun, všichni jsme plakali,“ vzpomínala paní Anička. Ani po 60 letech o tom nedokázala hovořit bez dojetí.
Neměla německá rodina pocit křivdy, že jim obsadili dům? „Ne, pokud si vzpomínám, brali to jako důsledek války. My jsme kvůli válce přišli o dům, oni museli svůj opustit. Věděli jsme, že nikdo z nás za to nemůže a že to nijak neovlivníme,“ odpověděla.
„Vzpomínám si, že pan Teufert měl vestu, do které si schovával pytlík s tabákem. Když odjížděl, říkal, „já se někdy vrátím“, vybavuje si vitální seniorka.
A opravdu. Rodiny se v roce 1947 nerozešly navždy. „Viděli jsme se pak ještě mnohokrát. Oni přijeli za námi do Úvalna, my jsme byli u nich ve Frankfurtu na Mohanem, kde mají velký dům,“ vyprávěla
Anička s manželem Josefem se u svých německých přátel stavili před několika lety, když letěli navštívit syna do Kanady, kam emigroval v 80. letech.
„Tehdy to byl pro nás samozřejmě problém, museli jsme se zbavit majetku, aby nám ho komunisti kvůli synově emigraci nezabavili, synovu touhu po životě ve svobodné zemi jsme ale chápali. Vybudoval si v Kanadě dobrý život, každý rok za námi jezdí, my jsme tam byli tři měsíce, každý den spolu mluvíme přes skype,“ uzavírá Anička.
