Klavifon jsem poprvé viděl v Bílé labuti v Praze, takový červený kufřík. Prodával se za asi 1800 Kčs, což bylo cca 1 a 1/2 měsíčního platu v roce 1960. Hrál jsem na něj poprvé 1963 v tanečním orchestru na nedělních čajích v Lišanech u Rakovníka.

První ročník všeobecně vzdělávající střední školy, 16 let. Vlakem do Lužné, dva kilometry polňačkou do lišanské sokolovny. Čryři písničky, přendat noty = série. Čtyři serie na hodinu, přestávka, nálevní pult do celé. Čtyři hodiny čajů = 64 písniček = 30 Kčs.

Pak zas polňačka, pivo na peróně, vlakem do Rakovníka. Noty nebyly v deskách podle abecedy, ale podle čísel. Rychle jsem se naučil skoro celý pop repertoár, 350 kousků, noty jsem pak vyndaval výjimečně.

KLAVIFON S NÁPISEM „VARHANY KRNOV"

Klavifon vypůjčil Josef Rýgl, zvaný Pepajz Rumajz, promítač kina v Lužné, od zřizovatele tanečňáku, Okresního osvětového domu v Rakovníku. Šnůra byla na tři banánkové zdířky, zem, přes poťák a napřímo. Páka od poťáku se utrhla při prvním stěhování. Klavifon měl z plexiskla vyvedený nápis Varhany Krnov.

Drnkací mechanismus byl dřevěný, na konci pružinou vracené klávesy byla na hřídelce drnkací páčka, při stisknutí klávesy se protikonec s páčkou zvedl až ozvučnému plíšku, drnkací páčka se o zarážku zaroveň se zvednutéím pootočila a drnkla o ocelový ozvučný jazýček – podobný jako je plíšek u harmoniky. Nikoli dřevem, ale kůžičkou (milí ochránci, bez zvířat by to nešlo).

Čím nižší nota, tím delší plíšek. Plíšky na nízké noty byly dotížené olůvkovou bambulí. Zároveň drnkací páčka zvedla dusítko s filcem. Tón z plíšků se snímal elekromagnetickým snímačem podloženým řadou ferritových magnetů. Snímač měl ohnuté želízko po straně každého plíšku s namotanou cívkou z jemného měděného drátku.

Později jsme do Lišan nastěhovali odložené koncertní rovnostrunné křídlo z rakovnického Tylova divadla. Mělo prasklou ozvučnou desku. Stěhování byl happening, traktor, valník, na piano jsem hrál celou cestu kromě zatáček, kde váhou vracené klávesy nefungovaly.

OPRAVA SE NEZDAŘILA

Klavifon po čase začal vynechávat, akordový doprovod v tanečňáku jsem obstarával pomocí červené kytary Gracioso, kterou jsem koupil v Bílé Labuti za 740 Kčs i s koženkovým pouzdrem. Vynechávání klavifonu jsme se snažili opravit.

V Lužné u Pepajze jsme ho otevřeli, závadu jsme do noci hledali, a nenašli. Praskla na to litrovka tuzemského rumu. Místo do Rakovníka, kam je to blíž, šel jsem na nádraží do Lužné, kde jsem musel čekat do brzkého rána na první vlak. Vlaky tenkrát jezdily i v noci.

PES JE V LUŽNÉ SOUČÁST JÍDELNÍČKU, JMÉNO NEMÁ

Druhý den jsem nešel do školy. Možná byla neděle nebo byly pololetky. Na rozebraný klavifon jsme zapomněli. Po týdnu Pepajz přišel se smutnou zprávou, že se do něj pustil pes, rozkousal plsť a přetrhal drátky mezi cívkami snímače. Pes, statný a dobře vykrmený, neměl jméno, to by nešlo.

V Lužné je pes součástí jídelníčku. Na rozdíl od východoasijských kultur nikoli každodenního, ale pouze rituálního. Konec byl na jaře 1965 s klavifonem a o posvícení i se psem.

close . info Zdroj: . zoom_in

PO KLAVISETU PŘIŠEL ZAS DALŠÍ KLAVIFON

Do roku 1970 jsem pak používal i podobný jazýčkový nástroj Klaviset z NDR. Dusítka šla zvednout najednou pedálem přes lanko. Drnkací jazýčky z plastu byly otáčecí, Mechanismus byl dobře navržený, ale rychle se rozbil. Snímač byl jen dvěma dráty, nízkoimpedanční, s transformátorem podobně jako u páskového mikrofonu.

Další klavifon jsem koupil z druhé roky od jednoho muzikanta v Hořovicích v roce 1973 za stejnou cenu jako se prodával nástroj nový. Červená koženka byla přetřená černou barvou a víko předělané na odendávací panty, nápis nebyl žádný.

Snímač jsem přestavěl tak, aby vždy sousední cívky byly zapojené střídavě proti sobě, rušivý brum se podstatně omezil, nástroj šel použít do bigbítu.

OD ROKU 1980 UŽ JEN LEŽÍ POD PIÁNEM

Od roku 1974 jsem začal hrát se současnou kapelou. Opatřili jsme k němu odendavací nožičky, s drobnými opravami jsem ho používal do roku 1980. Od té doby jsem ho neotevřel, mám ho strčený pod piánem.

Jeden čas hodně po pokoji létali moli. Dnes už nelítají, buď sežrali všechen filc nebo jim vadí výpary z barev pro sítotisk, které tam skladuju. Ze dvou dalších klavifonů jeden ještě mám na součástky, ale nikdy jsem je vlastně nepotřeboval.

HOHNER CLAVINET, ROLLAND, KURZWEIL…

V roce 1980 jsem za 19,5 tisíc včetně úplatku za nedostatkové zboží v obchodním domě Kotva v Praze koupil Hohner Clavinet D6. Bylo to víc než roční plat inženýra deset let po vejšce v továrně na umělou hmotu.

V kapele jsme hráli za 50 Kčs za vystoupení, později, když zesílily zákazy, tak zadarmo. Všechno na provoz a investice. Na D6 se strunami přiráženými polštářky z polyuretanové pryže k železné podložce-kovadlince se mohlo hrát částečně s dynamikou.

Hohner dělal i nástroj s plíšky i kombinaci struny + plíšky. Plíšky podobné jako u klavifonu lépe držely ladění.

Na D6 jsem hrál, trhal a vyměňoval struny, do roku 1992. Když se po přeměně komunistů na kapitalisty mohl vydávat náš punkem ovlivněný bigbít, natočili jsme s ním dvě CD, ještě jako LP. Pak jsem měl Rolland, Kurzweil a teď mám Kawai, všechno s digitální syntézou zvuku.

Rolland jsem musel spravovat už po třech měsících, na Kurzweilu jsem třikrát vyměňoval Fatar klávesnici. U Kawai klávesy i po stovkách vystoupení pořád drží v jedné rovině. Je to líp mechanicky zkonstruované, nebo že bych už nebyl tak divokej?

U prvního Kawaie se porouchala elektronika po cca 600 vystoupeních. Doma hraje normálně, na podiu vynechává, jde jen přes MIDI. Taková závada se nedá najít. Koupil jsem jiný. Zatím funguje, cca 800 vystoupení. Jen dvakrát jsem lepil zlomenou klávesu.

Je to držák, stejně jako byl Klavifon.

Sáša Pleska