Pavel Poljanský se letos v dubnu opět vrátil do Bolivie, kde přeplaval horská jezera Chilata a především Titicaca. Poprvé necestoval sám, doprovázela jej studentka žurnalistiky Anna Grufíková, která mu pomohla jako tlumočnice a jeho cestu dokumentovala. Záznamy jsou na You Tube ke zhlédnutí.

Letos vaši cestu poznamenala příhoda, při níž jste přišel o člun. Jak k tomu došlo?

Bolívie je jednou z nejbezpečnějších zemí Latinské a Střední Ameriky. Nicméně i tady platí být stále ve střehu, především ve velkých městech, po setmění a na rizikových místech. Co jsem nečekal, že nás budou indiáni při plavání v jezeře Titicaca kamenovat. Anna vše natočila na kameru a je to zdokumentováno.

Právě od tohoto incidentu se odvíjel samotný výkon na jezeře Titicaca. Uplavali jsme asi dva kilometry k Yampapumě z ostrova Isla del Sol, kde jsme předtím tábořili. Annu jsem při plavání v jezeře vlekl na laně ve člunu, který s ní plně naložen vážil tolik co já, 110 kilogramů.

Právě ten člun se stal objektem zájmu dalšího domorodce, který nás jako zachránil a vybral si za to poplatek v podobě člunu. Že přibral i vlajky, které mi byly svěřeny partnery, jsem zjistil až dodatečně. Hlavní pro mne bylo chránit Annu a doklady s penězi.

Jak vypadala dál vaše výprava?

Po této akci jsme se z Titicaca stáhli opět do hor, do městečku Sorata, kde jsme měli zázemí. Po několika dnech odpočinku a průzkumu okolí jsme se vydali do hor zdolat jezero Chilata 4200 m n.m. a Lagunu Glacial 5300 m n.m.

Přes den bylo okolo 30 °C se sluncem, které vám spálí pokožku i přes dvě trička. Se stmíváním prudce klesala teplota, do rána bylo kolem -8 °C. S nocí přišel prudký vítr a my byli rádi, že se nám vůbec podařilo postavit stan, s omrzlými prsty jsme se rádi zavrtali pod deku a strachovali se, aby nás neodnesl i se stanem vichr.

Vaším cílem ale bylo i představit tam české partnery…

Po ukončení pobytu v Soratě, kde jsem díky Annině slovní zásobě směl navštívit nemocnici a sirotčince, což bylo jedno z témat mojí cesty, jsme odjeli na závěr výpravy do La Paz. Cíl závěru naší cesty byl jasný, navázat kontakty v La Paz jak s tamním vedením města za město Bruntál, tak na University of San Andrés pro Universitu Tomáše Bati ve Zlíně.

Vše se povedlo, přivítala nás náměstkyně starosty hlavního města Bolívie La Paz a ještě téhož dne jsme se setkali na půdě rektorátu s rektorem University of San Andrés, kde probíhala při této příležitosti i tisková konference k mým aktivitám v Bolívii, to byla ta největší odměna za všechno to trápení.

Takže plaváni je rizikový sport…

Rizikový sport? Ano, přiznám, jisté riziko tam jistě je, ale jezdit na motocyklu po Česku je mnohem nebezpečnější. Moc se těším do Austrálie na plavání mezi žraloky a na to, jak si pohladím velkého bílého…

Byl jsem v Peru, Brazílii, Argentině a samozřejmě nejvíce v Bolívii a pouze v ní jsem plaval. Na start ve Venezuele a Peru se teprve připravuji, po všech stránkách. Sportovní, finanční, jazykové, ale i v oblasti bojových sportů. Nemám a nechci zbrojní pas, nosím slzný plyn a kladu důraz na hrubou sílu v kombinaci s technikou, box a asijské bojové sporty.

Nicméně nejde jen o sport, mé expedice jsou spojeny se sociální prací v terénu a charitativní činností.

Jak si to představujete?

Budu zakládat nadaci Pavel Poljanský Přerovský, ze které bych chtěl financovat pomoc sirotčincům ve zmíněných zemích v podobě potřeb do domácnosti. Když neseženu sponzory, do nadace vložím své peníze. Pokud jde o sociální práci, sleduji lidi, vztahy v rodinách i širším okolí, hygienické návyky a denní činnosti, vztah veřejnosti k systému.

Neberete si toho moc? Pracujete, při tom studujete, trénujete, připravujete se na cesty.

Ano, studuji, není to vůbec jednoduché, je to opravdu boj, je to špatné, příprava i studium. Mám čtyři zaměstnání, provozní technik, školník, domovník pro 42 partají v Přerově v paneláku včetně úklidů budov, které v Přerově a Praze spravuji, a také asistent v MŠ a ZŠ, ujedu ve vlaku mezi Přerovem a Prahou i 7000 km měsíčně, přes prázdniny pracuji s Romy v nízkoprahovém zařízení na částečný úvazek.

Ve vlaku tak spím i učím se. Práce s dětmi je pro mě opravdovým štěstím. Proto si přeji dostudovat a smět dělat konečně to, co mne baví. Jen tato expedice mne stála mých cca 140 tisíc. Kde máte doplňky výživy v době přípravy a sportovní výstroj, vše si platím sám a to jsou opět desetitisíce, trénuji na starých vyřazených jízdních kolech, které mi lidé darují, nemám peníze na nové.

Vše si více méně hradím sám, proto mám tolik zaměstnání. Nechci se nikoho doprošovat, někomu něco dlužit, mám špatné zkušenosti.

Kam se chcete vypravit nyní? Jaké máte nejbližší cíle?

Nejbližší je určitě Austrálie, chtěl bych se potápět a plavat mezi žraloky, adrenalin. Mimoto mne zajímají Aborigines, tady mám v plánu pracovat v nízkoprahových zařízeních s nativním obyvatelstvem Austrálie Aborigines a ve finále poznatky o nich komparovat s Romy a Inky v bakalářské práci, kde se chci vyjádřit k jejich původu životní pouti staletími a současností vedle majorit.

Paralelně s tím se připravuji na návrat do Bolívie a Peru. Chci dodržet slib a podpořit nejen sirotčinec pana Eusebia v Sorátě.

Bruntálský krystalekPlavání otužilců v Kobylím rybníce v Bruntále za účasti dálkového plavce Pavla Poljanského v neděli 25. prosince od 16 hodin.