Podobně jako existuje Svatojakubská cesta přes celou Evropu do španělského Santiaga de Compostella, tak byla v loňském roce (u příležitosti 1700. výročí narození sv. Martina) otevřena severní Svatomartinská cesta z maďarského Szombathely přes Rakousko, Německo a Lucembursko do Francie – do města Tours, kde sv. Martin působil jako biskup a tam je také pohřben.

Navázala tak na jižní cestu, směřující od Itálie, která od roku 2005 nese podle rozhodnutí Rady Evropy status evropského kulturního dědictví. Rada Evropy zároveň nazvala sv. Martina „osobností, skrze niž sdílíme společné evropské hodnoty“.

Jedna z tras této svatomartinské cesty zahrnuje například i kostel sv. Martina v Blansku na jižní Moravě.

Při výroční pouti je na této cestě nesen stylizovaný kabátec sv. Martina, který vytvořila mladá německá návrhářka Astrid Eichin. Navazuje se tak na skutečnost, že po Martinově smrti byl jeho plášť (latinsky cappa) ukazován po celé Francii v malých svatyních, které podle něj (cappa) byly nazvány „cappellae“, z čehož vznikly naše kapličky.

Je známo (z podání jeho současníka, historika Sulpicia Severa – 362-420) že syn římského vojáka z italské Pavie se s křesťanstvím setkal už ve svých deseti letech a chtěl se nechat pokřtít.

Na nátlak svého otce však musel vstoupit do legie a stát se vojákem. V roce 334 byl přeložen do Galie ke strážní službě u posádky ve francouzském Amiens. Příběh s pláštěm nebyl však prvním zázrakem v jeho životě.

Když došlo na hranicích římského impéria k boji s útočícím Alemany, odmítl vzít do ruky zbraň. Byl proto uvězněn. Jakmile však došlo k boji, na vlastní žádost se postavil do první linie jen s křížem v ruce. Barbaři překvapivě nezaútočili a vyslali vyjednavače nabízející mír. V elitní jednotce sloužil ještě dva roky a po splnění závazku byl z armády propuštěn.

Později se vrátil do Panonie, kde působil jako misionář mezi venkovany, na žádost biskupa Hilaria se vrátil zpět do Galie. Navštěvoval chudé a nemocné v širokém okolí a poblíž Poitiers si postavil skromnou chatrč. Brzy se kolem něj shromáždili mladí muži se zájmem o mnišský život. Tak vznikla v Galii první klášterní komunita Ligugé.

V roce 371 si ho věřící vybrali za nového biskupa. A k tomu se váže příběh s husami. Martin odmítal stát se biskupem a tradice vypráví, že se schoval mezi stádo hus, aby ho nenašli. Husy ho však svým kejháním prozradily. Odtud zvyk slavit martinskou pouť pečenou husou.

Jakmile však Martin vzal na sebe úřad biskupa, plně se mu věnoval. Budoval křesťanské chrámy, nabádal držitele moci k mírnosti a spravedlnosti, byl proti mučení a trestu smrti, uzdravoval nemocné a dokonce prý vzkřísil mrtvého. Bojoval proti rozmařilosti bohatých a utlačování chudých, ducha chudoby žádal pak zejména od služebníků církve.

Ludmila Čajanová