Literární a výtvarnou soutěž pod názvem Rizikové chování pořádanou Střední školou Rýmařov se podařilo Barboře Gažákové vyhrát s povídkou Případ slečny Švarské. Depresivní příběh napsala o dívence, svěřující se psychologovi se svými trápeními v dospívání. Dívenka se v příběhu obviňuje z hádek svých rodičů. Už jako malá se stávala svědkem domácího násilí, otec bil matku a ona jen bezmocně přihlížela.

„V povídce jsem se zabývala tématem sebepoškozování. Možná je v ní i kousek domácího násilí, ale to jen okrajově," konstatovala literárně nadaná Barbora Gažáková.

Povídka se jí nepsala příliš lehce, jelikož v ní vycházela částečně ze svých osobních prožitků a zkušeností. „Něco je v povídce podle skutečnosti, něco je ovšem hodně přimyšleno," potvrdila mladá a začínající autorka.

Z místa bydliště se přestěhovala

Hlavní hrdinka příběhu se přestěhovala s rodiči do nového města. A důvod změny? „Její starý život byl na nic. Po přestěhování zažívala rodina na čas dokonalý život," uvedla Gažáková. Rodinná pohoda ale nevydržela, situace mezi příbuznými se opět vyhrotila a život se vrátil v příběhu do starých kolejí. Dívku opět napadlo, že její život nemá žádnou cenu, a začala se sebepoškozovat, podobně jako na adrese starého bydliště.

„Nakonec se dívka sebepoškozovala i bezdůvodně. Prostě se jí to zalíbilo. Nechtěla být na něm závislá, ale bohužel byla," ujasnila motiv příběhu mladá autorka.

Hlavní hrdinka se žiletkami řezala tak dlouho až skončila v péči psychologa. „Příběh nechávám otevřený. Končí otázkou směrovanou doktorovi, zda dokáže pomoct nalézt řešení," dodala. Nakolik je závěrečná pasáž autobiografická, to už prozradit autorka příběhu nechtěla.

Odpověď je možná ukrytá v komentáři, který k vítěznému příběhu poskytla: člověk by měl prý psát jen o tom, co sám zažil. Tak, jak to je. Kdo se s Barborou Gažákovou setkal poprvé, má pocit, že jde o introvertní mladou ženu, která do svého nitra pustí jen málokoho.

Citlivá duše je více vnímavá

„Je mi tak lépe. Určitě na tom má podíl to, jak jsem vyrůstala," konstatovala Gažáková. Důležitou osobou v jejím životě je mimo maminky babička. S babičkou si vnučka obzvláště dobře rozumí, obě rády přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby žily v dobách minulých. Líbil by se jim oběma život v osmnáctém století, přestavují si samy sebe v historických kostýmech, rády se do takových rób také oblékají.

„Určitě jsme obě s babičkou bydlely na zámku. Na reinkarnaci duší věřím," vyznala se dívka, jejíž myšlenky jsou jako u každého správného blížence značně rozpolcené.

Barbora Gažáková má i hudební sklony. Působila jako členka bubenické skupiny 96, kterou vedl hudebník Pepa Šustr, známý třeba ze svého působení v kapele The Pant z Břidličné. V Šustrově kapele bubnovala Barbora společně se svou sestrou Terezií.

Básně Barbory Gažákové

Drazí zesnulí

Lidé chodí zapalovat svíčky svým drahým zesnulým.
Můj pocit je stejný jako vždy, nic výjimečného.

Lidé chodí zapalovat svíčky svým drahým zesnulým.
Skláním se nad hrobem a vzpomínám na to, jak vše bylo dřív.

Zavírám oči a přemýšlím nad tím, jak vše bude.
Skláním se nad hrobem a vzpomínám na to, jak vše bylo dřív.

Otevřu oči a odcházím uličkami mezi hroby.

Bodni si mysl má, bodni si do srdce

Bodni si, mysl má, bodni si do srdce,
musím to snést, chceš to ty!
A když bolest nesnesu, poddám se smrtce,
v náručí její jásoty.

Stahuješ mě ke dnu hlubin,
prosím, anděli, pomoz mi, neslyšíš…
A já padám a dotýkám se rybích šupin.
Tak kdy mě sakra vyslyšíš?

Zhluboka dýchám, je to jen sen,
kámen mě táhne…
Otevřu oči a všude voda jen…
najednou temnota, chlad a strach,
nádech výdech, nádech výdech…
depresivní pocit… ach!