Na vypálené vesnice válečného Dukelského průsmyku, stěhování do USA, Ruska a Milotic nad Opavou, i na kolektivizaci vzpomínala devětaosmdesátiletá Anna Dančiová. Letos to bude sedmdesát let kdy Milotice nad Opavou osídlili noví obyvatelé.

Dlouhá léta žila v Miloticích, nyní je v Bruntále v domově pro seniory.

Vzpomínky na krutá léta

Z mysli se dodnes nedaří vymazat téměř devadesátileté Anně Dančiové z Bruntálu vzpomínky na smrt a spálenou zemi za druhé světové války.

„U nás šla válečná fronta, na Dukle bylo všechno spálené, polovina naší vesnice shořela. To byl šok, co jen tak z hlavy nikdy nedostanu," vzpomínala Anna Dančiová na zlou dobu, kdy ještě žila na východě Slovenska, a než se přestěhovala do Milotic nad Opavou.

Ke stěhování za války, ale i před ní, vedla dlouhá životní cesta. Osobní příběh pamětnice si vyslechli milotická místostarostka Helena Nepožitková a bruntálský kronikář Josef Cepek, který připravuje k sedmdesátému výročí dosídlení Milotic nad Opavou a Jelení knihu.

Anna Dančiová pobývala několik let během druhé světové války v Americe, kde žila společně s rodiči, kteří odešli do zámoří za prací. A zároveň utíkali před válečnou vřavou.

Po přestěhování do Milotic nad Opavou se lidem z Východního Slovenska nežilo dobře. Našli se i tací, kteří se dosídlencům před sedmdesáti lety vysmívali.

Bude to už sedmdesát let

„Bylo mi tehdy dvacet let. Před stěhováním jsem rodila v Rusku, nedopadlo to dobře. Tatínek byl jako voják v Rusku a zemi si velice oblíbil. Proto jsme se nejprve stěhovali právě do Ruska," uvedla Anna Dančiová.

Po válce se narodily pamětnici další tři děti.

V té době se část slovenských rodáků přemisťovala do bruntálského okresu. Hlavní roli sehrál v přestěhování Jan Ivanco. Do Milotic nad Opavou na jeho radu přijelo 4. listopadu 1945 asi tři sta lidí z obcí Svetlice, Olšinkov, Vyšnaja Jablonka a dalších. Všichni z okresu Medzilaborce.

Někteří to po čase vzdali, a odstěhovali se jinam. Příjezd do bruntálského okresu byl pro mnohé složitý. Ne všichni uměli hospodařit na přidělených zemědělských parcelách.

Neuměli hospodařit

„Tam, kde byli naši Češi a Němci, měli hospodářství uspořádané. Vzpomínám si, jak se kluk od souseda smál, že jsme se přistěhovali z Ruska. Říkal: tak co, bylo vám tam dobře? Jinak si na samotný příjezd do Milotic nad Opavou už ani nevzpomínám," sdělila Anna Dančiová.

Ani mezi dalšími milotickými obyvateli nepanovaly vždy idylické vztahy. Dosídlenci byli každý odjinud, což budilo pochopitelné vášně.

Do JZD se jim nechtělo

Milotice nad Opavou byly navíc poslední obcí, kde se lidé bránili „kolektivizaci", vstupu do Jednotného zemědělského družstva. To sebou neslo také provokace komunistického režimu.

„Bylo to v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou. Mého tatínka zavřeli na šest let, to pracoval v uranových dolech v Jáchymově, měl z toho dření nemoc z povolání. Měl to i za dobrou školu, ale zavřený byl s pedagogy a faráři, byl v dobré společnosti," doplnila slova pamětnice z vlastní zkušenosti milotická místostarostka Helena Nepožitková.

Anna Dančiová závěrem návštěvy popisovala, jak byla sportovně nadaná, hrála též na klavír a vždy se držela hesla, že nejvíc ji naučí sám život.

„Ty stresy s neustálého stěhování, z války a dvě děti, o které jsem přišla, to je ve mě stále. V hlavě mám takový zápisník, v němž nejde jen tak mazat. Zažila jsem si svoje: Slovensko, Amerika, Slovensko, Rusko a Milotice, dnes žiji pro změnu v Bruntále," dodala pamětnice Dančiová, bývalá pracovnice kunovské Juty.