„Vždy jsem chtěla pracovat se zvířaty. Neměla jsem práci a zkusila jsem se zeptat na práci v útulku. A povedlo se,“ vzpomíná Hanková.Jak sama říká, se zvířaty se musí pracovat jako psycholog. Zpočátku měla o své práci zkreslené představy. Později však zjistila, že se člověk nesmí bát a musí poznat, jak pejsek zareaguje. „Ke zvířatům musíte mít vztah. Práce mě moc baví. Jsme tady jedna velká rodina. Někteří pejsci jsou drbny nebo zvědaví, s každým je jiná práce. Člověk se jim musí věnovat, uvažovat o nich a mít je na očích,“ podotýká.
Doma má Lucie Hanková čtyři psy, z toho tři z útulku. A to dva velké psy a jednoho středního. „Kolegyně má taky pejska z útulku a kolega si zase vzal kočku,“ vyjmenovává.
Na otázku, co je na její práci nejzajímavější, pak po krátkém zamyšlení odpovídá: „Všechno mě tady baví. Nejlepší je, když člověk získá pejskovu důvěru, který nabere novou mízu. Změní se a lidé ho chválí.“
Nejtěžší pak podle jejích slov může být zápach. „Myslím, že by spoustu lidí odradil úklid po zvířatech. Někdo by se mohl bát i vrčení. I velkého psa musíte získat na svou stranu. Jsme i psychologové a je to také o pozorování, co vám pes dává najevo,“ míní.
Kromě psů a koček měli někdy v útulku také fretky, králíka, zraněné dravce nebo třeba psouna mývalovitého.
