Mistr Mikuláš Rutkovský do posledních okamžiků portrétoval lidi kolem sebe, sypal z rukávu veselé historky a vyprávěl o svých osudech, jako kdyby chtěl, ať je na co vzpomínat, až tu jednou nebude. Poutavě vyprávěl na květnové besedě ve Flemmichově vile i hostům krnovské čajovny Ninive, kde býval štamgastem. Vyprávěl také kameramanovi Luďkovi Ondruškovi, který o něm do poslední chvíle natáčel dokument.

Mikuláš Rutkovský si zvolil životní krédo „Bůh a umění.“ Byl předním českým heraldikem a medailérem i znalcem katolických světců a kongregací. Byl také zapálený monarchista, za ideální státní zřízení považoval jedině království a císařství. Na klopě vždy nosil znak habsbursko-lotrinského domu.
„Všechny mužské šaty kromě mnišského roucha jsou nudné a nezajímavé. Chtěl bych už být konečně holohlavý jako kapucín, ale furt vypadám spíš jak ruský mužik. Jsem prý dost podobný Grišovi Rasputinovi, ale ten měl ještě o něco delší rypák než já,“ říkával Mistr Rutkovský a nechával přitom posluchače na pochybách, kdy to myslí vážně a co už je žert a nadsázka. Měl tvář vážnou, ale v očích mu neustále svítily šibalské plamínky.

Vyprávěl, jak se díky mimořádnému talentu stal akademickým malířem a sochařem, přestože nemá maturitu. Krásnou češtinou vysvětloval, jak se ze slovenského rodáka, který do sedmi let mluvil pouze maďarsky, stal krnovský patriot a omlouval se, že neumí používat písmena s háčky a čárkami. Otevřeně mluvil o své křesťanské víře, řádovém slibu a řeholnickém životě v celibátu. Vždy otevřeně říkal, co si myslí, bez ohledu na to, zda se někdo může urazit nebo mu ostrý jazyk nadělá existenční problémy.

Před listopadem 1989 říkal nahlas názory i za své přátele, kteří takovou odvahu neměli. Podepsal několik vět a měl často co dělat se Státní bezpečností. Před vězením jej ochránilo to, že se rád vydával za blázna a pořídil si „papíry na hlavu“.

Na besedách samozřejmě často zazněl dotaz, jak je možné, že žije v celibátu a přesto maluje úžasné akty. „Ženy a hlavně moje matka jsou pro mě sice velkou inspirací a vzorem, ale já je jen kreslím a nic jiného s nimi nemám. Nechci nijak shazovat manželství, ale i kdybych se ve svých sedmdesáti letech rozhodl skončit s celibátem, musel by mě nejdřív biskup zbavit slibu, protože soukromé i řeholní sliby jsou stejně závazné,“ odpovídal letos na květnové besedě, kterou moderoval jeho kamarád a obdivovatel, výtvarník Ladislav Steininger.

Mikuláš Rutkovský vzpomínal, jak v jedenácti letech maloval u svého velkého učitele pana Máčela řecké bohy a bohyně i na svou první plastiku devítileté holčičky, která mu stála modelem. S láskou mluvil o svých sochařských nástrojích, jak si své mulety, rulety, rašple, škrabky, rydla a dlátka maže sádlem, aby se krásně leskly. „Plno krásných nástrojů sochaři ukradli grafikům, stomatologům nebo jinde v oblasti medicíny. Plno nástrojů si dělám sám. Kovové části mám ze Švýcarska, násady ze dřeva pro mě dělal v Krnově Milan Jančev. Jeden takový profesionální nástroj může stát i přes dva tisíce korun,“ prozradil například při besedě ve Flemmichově vile.

Častou otázkou na besedách samozřejmě také bylo, proč jsou dámy na jeho obrazech tak korpulentní. „Modelky na fotkách v módních časopisech bych si vybral leda tak, kdybych chtěl podle nich malovat nějaké výjevy z koncentráku. Zjistil jsem, že hubený umělec dělá modely víc protáhlé, ale ten, co vypadá jako já, tomu z každého modelu nakonec vyjde obtloustlé prasátko,“ utahoval si z takových dotazů Mistr Rutkovský. Ve skutečnosti jeho kresby tužkou a uhlem jsou sochařské, což znamená, že se autor snaží v proporcích, tvarech a hmotě uchopit model z více stran, takže výsledek může nezasvěcenému divákovi připadat „plnoštíhlý“.

K jeho slavným kouskům patří také donkichotský boj proti státnímu znaku Československé socialistické republiky. Znak se lvem na pavéze byl podle něj heraldický paskvil. „Státní znak přece musí být vždy na štítu. Na pavéze je to nanejvýš odznak pro turisty. Nebyl to jen problém Československa, většina socialistických států vymyslela znaky, nad kterými se heraldici váleli smíchem. Že byl znak ČSSR zprčený, to se vědělo odjakživa, ale on byl špatně navržený už státní znak první republiky, když slovenský znak umístili na srdce Českého lva. Kdyby to viděl heraldik, který nezná místní poměry, tak by z toho vyčetl, že nějaká slovenská dynastie ovládla České země. Správně měl lev držet znak Slovenska v drápech, ale to se nelíbilo Slovákům, co heraldice nerozumí, protože to vypadá, jako kdyby Český lev Slovensko uchvátil. Obrácený štít hlavou dolů v hraldice zase znamená, že je panství v úpadku nebo že panovnický rod nemá mužského potomka. Všichni heraldici tehdy drželi hubu, jen já ne, protože jsem byl považován za blázna,“ vyprávěl na besedách Mikuláš Rutkovský.

Veselé historky a vypravěčský talent Mistra Rutkovského jsou stejně nezapomenutelné jako jeho sochy, obrazy, plakety, znaky a medaile.