Slunce bylo měsícem zakryté v úterý 4. ledna z velké části.
Vrcholu dosáhlo zakrytí Slunce okolo půl desáté, pak se vše začalo vracet k normálu.
Podobné zatmění budeme zasemoci sledovat až v roce 2015.
K pozorování mohli lidé použít vyvolaný film, okénkov disketě, speciální filtry případně i svářečské sklo.
>> POZNÁMKA FIDELA KUBY
Na první zatmění slunce se nedá zapomenout
Své první zatmění slunce jsem prožíval jako žák prvního stupně základní školy. Nejdřív nám doma rodiče pomocí lampy, nafukovacího míče, tenisáku a pingpongového míče ukazovali, jakou polohu musí zaujmout Slunce, Země a Měsíc, aby došlo k zatmění. Také nám neustále opakovali, jak je to mimořádný jev, který uvidíme jen párkrát za život.
Protože za totáče bylo všechno masově organizované a brýle na koukání do slunce se nedaly sehnat, už několik dní před zatměním probíhal na pokyn ředitele školy ve třídách nácvik zatmění. Učitelé nás školili, kterak si správně nad svíčkou vyrobit začouzené sklo, aby si člověk při pozorování astronomického úkazu nevypálil díru do sítnice. Někteří deváťáci pod záminkou, že nejlepší je sledovat zatmění slunce skrz hnědou láhev, si přinesli do školy pivo. Jiní se pedagogům pochlubili pořádným střepem, o který se vzápětí pořezali. Já jsem si z krabice Mladý biolog vypůjčil podložní sklíčko na přípravu preparátu do mikroskopu, abych zdůraznil svůj vědeckotechnický potenciál. Podložní sklíčko je dost malé, takže nebylo snadné si s ním zakrýt obě oči, ale naštěstí slunce vypadalo obstojně i na jedno oko. Nebyl jsem sám, koho při nácviku zatmění potkaly problémy. Pořád se někdo hlásil, že si při držení skla omylem prsty setřel začouzenou plochu. Zapalování a zhasínání svíček nebralo konce, takže nám příprava na zatmění asociovala vánoční atmosféru.
V den, kdy měl astronomický úkaz nastat, naše natěšenost dostoupila vrcholu. Stáli jsme po třídách seřazení na školním dvoře nebo v sousedním parku. Chvěli jsme se spíš očekáváním než chladem ze sychravého počasí. Skrz začouzená sklíčka jsme marně koukali do mlhy, kdy už se začne dít něco mimořádného, co nás potká jen několikrát za život. Nedělo se nic, protože na zatažené šedivé obloze prostě žádné slunce nebylo. Po dvaceti minutách jsme se celí promrzlí vrátili do třídy a já jsem byl ještě hodně dlouho přesvědčen, že zatmění slunce je pěkná kravina a další podraz ze strany dospělých.
Kdykoliv vidím lidi ve speciálních stříbrných brýlích, jak koukají do slunce a žasnou nad tím, že se sluneční kotouč změnil na půlměsíc, vzpomenu si na své začouzené krycí sklíčko z preparátu a velké zklamání na školním dvoře.
Na první zatmění slunce se nedá zapomenout
Své první zatmění slunce jsem prožíval jako žák prvního stupně základní školy. Nejdřív nám doma rodiče pomocí lampy, nafukovacího míče, tenisáku a pingpongového míče ukazovali, jakou polohu musí zaujmout Slunce, Země a Měsíc, aby došlo k zatmění. Také nám neustále opakovali, jak je to mimořádný jev, který uvidíme jen párkrát za život.
Protože za totáče bylo všechno masově organizované a brýle na koukání do slunce se nedaly sehnat, už několik dní před zatměním probíhal na pokyn ředitele školy ve třídách nácvik zatmění. Učitelé nás školili, kterak si správně nad svíčkou vyrobit začouzené sklo, aby si člověk při pozorování astronomického úkazu nevypálil díru do sítnice. Někteří deváťáci pod záminkou, že nejlepší je sledovat zatmění slunce skrz hnědou láhev, si přinesli do školy pivo. Jiní se pedagogům pochlubili pořádným střepem, o který se vzápětí pořezali. Já jsem si z krabice Mladý biolog vypůjčil podložní sklíčko na přípravu preparátu do mikroskopu, abych zdůraznil svůj vědeckotechnický potenciál. Podložní sklíčko je dost malé, takže nebylo snadné si s ním zakrýt obě oči, ale naštěstí slunce vypadalo obstojně i na jedno oko. Nebyl jsem sám, koho při nácviku zatmění potkaly problémy. Pořád se někdo hlásil, že si při držení skla omylem prsty setřel začouzenou plochu. Zapalování a zhasínání svíček nebralo konce, takže nám příprava na zatmění asociovala vánoční atmosféru.
V den, kdy měl astronomický úkaz nastat, naše natěšenost dostoupila vrcholu. Stáli jsme po třídách seřazení na školním dvoře nebo v sousedním parku. Chvěli jsme se spíš očekáváním než chladem ze sychravého počasí. Skrz začouzená sklíčka jsme marně koukali do mlhy, kdy už se začne dít něco mimořádného, co nás potká jen několikrát za život. Nedělo se nic, protože na zatažené šedivé obloze prostě žádné slunce nebylo. Po dvaceti minutách jsme se celí promrzlí vrátili do třídy a já jsem byl ještě hodně dlouho přesvědčen, že zatmění slunce je pěkná kravina a další podraz ze strany dospělých.
Kdykoliv vidím lidi ve speciálních stříbrných brýlích, jak koukají do slunce a žasnou nad tím, že se sluneční kotouč změnil na půlměsíc, vzpomenu si na své začouzené krycí sklíčko z preparátu a velké zklamání na školním dvoře.
