Permanentně je renovují a už několik dokázali přivést ze zoufalého do provozuschopného stavu. Vyráží v nich na vlastivědné výlety, společné dovolené, na srazy stejně naladěných pilotů tříkolek i na expedice do zahraničí.

Na svých cestách fotografují kromě velorexů také hýždě vystrčené při různých příležitostech a pak je publikují na svém webu velorexclubdvorce.cz.

Tříkolka Velorex je pozoruhodná tím, že není ani auto, ani motorka, ale něco mezi tím. Je to taková kuriozita, že si s ní často neví rady ani dopravní policisté.

Velorex Club Dvorce si udělal výlet na linhartovský zámek.

Když náhodou zastaví velorex, sami neví, jaký typ řidičského průkazu po řidičích chtít. Diví se, proč nemají přilby jako motorkáři ani bezpečnostní pásy jako automobilisté.

Velorex byl původně vyráběn jako vozítko pro invalidy. Mimořádně jednoduchá konstrukce umožňovala přizpůsobit řízení pro člověka s jednou rukou nebo podobným handicapem.

V letech 1953 až 1971 bylo vyrobeno na 15 tisíc velorexů. Do dnešních dní se jich zachovala asi tisícovka. Kromě nostalgických českých fanoušků fenomén velorex už vzali na vědomí také zahraniční sběratelé veteránů a kuriozit.

K výrobě velorexu stačí 65 metrů trubek, motor z jawy kývačky, a koženková plachta. Výčet technických kuriozit je nekonečný. Dveře mají namísto zámku petlici. Okýnko se nedá stáhnout, ale musí se odepnout. Velorex má jedno zrcátko a jeden stěrač. Jako hever slouží trubka ohnutá do pravého úhlu.

Při jízdě s větrem v zádech z kopce se ručička tachometru může dostat až na 110 kilometrů v hodině. Zpátečka funguje tak, že se motor musí při startu rozběhnout na opačnou stranu.

Pokud rádi riskujete, máte při couvání k dispozici čtyři rychlosti. V zatáčkách je tříkolka nevypočitatelná a jízda v zimě nebo v dešti je už skutečný adrenalin.