Fotbalový míč má 22 centimetrů. Míč pro házenou měří 14 centimetrů a pro basketbal 24. Proti nim je míč na kin-ball úplný obr: měří 1,22 metru. Jeden hráč neudrží tak obrovský míč nad hlavou příliš dlouho, proto při kin-ballu záleží hlavně na týmové spolupráci. Pravidla jsou totiž jednoduchá: kdo udrží míč nad zemí, ten vyhrává.

Přestože je tento sport u nás úplnou novinou, a první kin-ballový turnaj v České republice se odehrál teprve před měsícem v Pardubicích, na Krnovsku si už mnozí tento sport vyzkoušeli a dobře znají pravidla.

Dorazili sem totiž kin-balloví věrozvěsti Alice a Martin Paurovi. Tito zástupci Českého svazu Kin-ballu představili nový sport například v tělocvičně základní školy ve Městě Albrechticích nebo krnovské střední pedagogické a zdravotnické školy.

Magické slovo „omnikin“

Na hrací plochu nastoupí současně tři týmy po čtyřech hráčích. „Principem hry je, aby míč nespadl na zem. V týmu, který má podání, tři hráči zakleknou do trojúhelníku a drží míč tak, aby ho čtvrtý mohl odpálit.

Ten musí před odpalem nahlas zakřičet slovo omnikin a barvu týmu, na který vystřelí. Tento tým se musí snažit, aby míč nenarazil do stěny, ani nespadl na podlahu. Když jim spadne, dostanou body ostatní dvě družstva,“ shrnuli v úvodní instruktáži pravidla Alice a Martin Paurovi, a pak už pozvali na hrací plochu žáky nebo studenty, kteří si chtěli hru názorně vyzkoušet.

„Je důležité si v úvodu míč osahat a vyzkoušet si jeho vlastnosti. Přestože je obrovský, nikdo se ho nemusí lekat, protože má malou hmotnost,“ představila míč Alice Paurová ve středu 11. května v Krnově na hodině tělesné výchovy studentům zdravotnické a pedagogické školy.

Kin-Ball se představil v tělocvičně krnovské střední pedagogické a zdravotnické školy. Radek Vráblík

Historie kin-ballu

Kin-ball vznikl v Kanadě už na konci osmdesátých let, ale dlouho se hrál jako okrajový regionální sport. Duchovním otcem je učitel tělocviku z Quebecké university, kterou kanadská vláda pověřila vytvořením programu proti civilizačním chorobám, na uvolnění stresu a na podporu zdravého pohybu.

Tělocvikář Mario Demers jako první přišel s nápadem nové kolektivní sportovní hry, která byla původně zkoušena jako součást léčebné terapie. První kin-ballová mužstva v Kanadě začala vznikat v léčebných centrech, která se zabývají alergiemi, bolestmi hlavy, obezitou nebo závislostmi. Po úspěchu v terapeutických komunách začal kin-ball pronikat do školní výuky, neboť zároveň představuje ideální program pro hodiny tělesné výchovy.

Ukázalo se, že kin-ball je nesmírně variabilní hra, která se dá hrát nejen v tělocvičně, ale i na plácku na sídlišti, u vody nebo třeba i na sněhu. Po roce 2000 se z Kanady začal šířit do světa. V Evropě existují národní svazy ve Francii, Belgii, Španělsku, Dánsku, Švýcarsku a Německu.

Krása kin-ballu

Aby bylo podání platné, musí se všichni hráči míče dotýkat. Toto pravidlo deklaruje, že v týmu má každý své místo. Nezáleží na tělesné stavbě, jak je kdo malý, velký, tlustý nebo hubený.

V týmu se uplatní hráči, kteří by mohli hrát košíkovou, ale stejně tak i hráči menší postavy. Kin-ball je založen na spolupráci všech hráčů. Ke hře stačí jenom speciální míč, rozlišovací dresy pro tři skupiny a maximálně nějaké ty chrániče u vyšších soutěží.

FIDEL KUBA, RADEK VRÁBLÍK