V tréninku byla Jitka Stiborová, za svobodna Stará, samoukem. Dorostenecké úspěchy v běhu na lyžích později nahradila vítězství v biatlonu, který se tehdy nazýval Sokolovský závod branné zdatnosti. První vítězství v biatlonu se dostavilo v roce 1967, na Slovensku se stala mistryní republiky. Vítězná série trvala až do roku 1975, to už byla držitelkou mistrovské třídy a poté pět let i československou reprezentantkou.

„Vždy to byla velká dřina, ale stálo to za to," řekla Jitka Stiborová. Dodnes si cení seznámení s Bedřiškou Kulhavou, legendární olympioničkou. Rodiny obou žen se stále setkávají. „Hned jsme si tykaly, i když je Bedřiška o deset let starší a byly jsme soupeřky. Dodnes si jako kamarádky společně užíváme života," pousmála se Stiborová.

Stávalo se, že v mládí jela Jitka Stiborová celou noc vlakem na závody, ráno nastoupila na start a zvítězila. Na olympiádu se však nikdy nepodívala. Měla smůlu v tom, že si vybrala pro sportování právě biatlon. „Je mi líto, že se dostal biatlon mezi olympijské disciplíny až po ukončení mé kariéry v roce 1997, takže jsem se na olympiádu nedostala. Tak jsem na ni teď alespoň koukala v televizi," řekla Stiborová.

Dodnes závodí v orientačním běhu a ráda se oddává turistice. Rovněž se chystá příští rok na zimní mistrovství světa v biatlonu do Nového Města na Moravě, podobně jako objíždí i jiné vrcholné soutěže, pokud jí na to stačí finance. „Byli jsme vlastně takovými průkopníky. Naše generace s biatlonem začínala," sdělila Stiborová.

Dodnes se aktivně účastní závodů v orientačním běhu, jak sama říká, „dodnes bloudím v lese". Ke sportu vedli Jitku Stiborovou rodiče, Sokolové. Otec pocházel od Nového Města na Moravě, významného lyžařského střediska a v této lyžařské Mekce hodně sportoval. Po skončení druhé světové války odešla rodina do Ondřejovic, táta pohraničník brával dceru často na lyžařskou obchůzku s sebou okolo hranice s Polskem. A to byla ta nejlepší škola.

„Zenit výkonnosti jsem měla v roce 1969, kdy jsem vyhrála mistrovství na jaře i v zimě. To jsem si zopakovala v únoru 1970. Tenkrát závodila na deset kilometrů v Tatrách i tchýně olympijského běžce Lukáše Bauera," uzavřela vyprávění Stiborová. Malorážky, z které závodně střílela, se zbavila v roce 1997, aby nemusela obnovovat střelecký průkaz. Střílet už prý nebude.

„Biatlonista musí unést zbraň," řekla bývalá mistryně republiky Jitka Stiborová

V rozhovoru pro čtenáře Deníku zavzpomínala na svou sportovní kariéru někdejší mistryně republiky a reprezentantka Jitka Stiborová (rozená Stará). Nejprve závodila v běhu na lyžích, po usilovném tréninku v klasickém lyžování se dostala nakonec k vítězstvím i v biatlonu. Tenkrát se tomuto sportu říkalo ještě Sokolovský závod branné zdatnosti.

Česko reprezentovala Jitka Stiborová i v zahraničí, olympijských her se však nikdy nezúčastnila. Malorážný biatlon zařadili do olympijských disciplín až v roce 1997 a to už měla vrbenská obyvatelka Stiborová více než dvacet let po vrcholu své kariéry

.Ke sportu vás vedl otec, sám aktivní sportovec?

Samozřejmě. Otec nám dětem neříkal: Musíte vyhrát. Prostě nás vedl. Byl člen bývalé Finanční stráže v pohraničí, po roce 1948 se stráž přejmenovala na Sbor národní bezpečnosti. Ve Zlatých Horách-Ondřejovicích se stal táta náčelníkem Sokola. Fungovala spolupráce se školou, pořádali pro nás děcka závody. Měli jsme tehdy lyže snad z dob Marie Terezie, které se s těmi dnešními, moderními nedají srovnávat.

Co je pro výkon důležité?

Takže důležitá je motivace. Důležité je mít ctižádost. Jako děti jsme neměli počítač, televizi. Museli jsme pracovat na zahradě, a práce nás zocelovala. Byla pro nás takovým přirozeným fyzickým fondem. A když jsme si splnili úkoly, mohli jsme jít hrát na silnici fotbal. To tehdy ještě šlo, protože vesnicí za den projelo snad jen jedno auto. Poté jsem v šesté až osmé třídě, už ve škole ve Zlatých Horách, začala jezdit po okresních přeborech žactva v běhu na lyžích. A tak moje kariéra vlastně začala, přebory jsem dvakrát po sobě vyhrála. To bylo pro mě takové povzbuzení.

Poté jste studovala zdravotnickou školu v Šumperku, i tam jstevítězila?

Tam jsem měla jedno takové štěstí, že tam byla profesorka tělocviku, která znala rodiče mé matky z Tišnova. Táta se s ní domluvil, aby nade mnou bděla, abych lyžovala, a já jsem pak měla na internátě ideální podmínky k lyžování, ježdění na závody. V zimě 1956 jsem vyjela na celostátní Sportovní hry mládeže v lyžování do Nového Města na Moravě. Tenkrát jsem si tam vydobyla první výkonnostní třídu. To byl úspěch na to, že to byl můj první velký závod.

Tehdy si vás všimli činovníci Lokomotivy Šumperk?

Ano, a největšího úspěchu jsem tam dosáhla v maturitním roce 1957, kdy jsem se probojovala na mistrovství ČR ve Špindlerově Mlýně. Skončila jsem předposlední a hrozně mě to štvalo. Neuměla jsem jezdit na mokrém sněhu, který u nás v Jeseníkách nebyl. Mým vzorem byla tehdy Vlasta Kamlerová, která mi radila: Běhej s kluky, mladšími dorostenci. Potáhnou tě. A já začala běhat s dorostenci, vozila jsem se za nimi, aby můj výkon nestagnoval.

Úspěch se dostavil v roce 1959 opět ve Špindlerově Mlýně?

Vyhrála jsem nejprve krajský přebor, v běhu starších dorostenek. Na mistrovství ČSSR v kategorii starších dorostenek jsem byla třetí. Vysílalo to i rádio, málem mi vypadla při obědě z ruky lžíce, protože mě to překvapilo. O rok později jsem dostala žloutenku a bylo po lyžování. Osud mě poté zavál přes Jihlavu na západ Čech. Po čtyřech letech jsem nasadila lyže, a na nejbližších závodech jsem neskončila jako poslední. A to mě hecovalo. Začala jsem soutěžit v Sokolovském závodě branné zdatnosti, byl podobný dnešnímu biatlonu. Začala jsem tedy i střílet.

Pak přišla vaše zlatá éra?

Vadilo mi sice střílení a malorážka přes rameno, ale trestné minuty jsem dokázala naběhnout a vyhrála jsem. Vítězila jsem od roku 1967 po rok 1975. Na Slovensku, Alfrédce, Modravě, Dukle, Novém Městě na Moravě, Znojmě, Donovalech… Ve štafetách i v jednotlivcích. Na mezinárodních závodech jsem se pod Svazarmem účastnila v Polsku i Německé demokratické republice, kde jsem například získala druhé místo mezi jednotlivci a vítězství ve štafetě.

Sportu jste zůstala navzdory věku věrná dodnes?

Běhám orientační běh. Jsem ráda, když dojdu do cíle, aby mě nemuseli hledat. Ráda chodím, používám turistické hůlky, ty mi jediné zůstaly. Lyže už jsem navždy pověsila na hřebík a totéž platí pro malorážku. V roce 1997 jsem ji prodala. Neobnovovala jsem si povolení, navíc biatlonista musí unést zbraň.