Blog „Miluju Jeseníky" je psán velice zábavnou a čtivou formou, u některých myšlenek a názorů s kapkou ironie se čtenář i dobře pobaví nebo se nad probíraným problémem může sám zamyslet. V červenci roku 2015 připravil Miroslavě její manžel překvapení, články na blogu sám upravil a vydal jako knížku, kterou jí věnoval k narozeninám.

To Miroslavu velice povzbudilo a plánuje do budoucna vydat další knížky, nyní již ve své režii.

Čím jste si přála být jako malá?

Tak to vím naprosto přesně – učitelkou. Tohoto snu jsem se držela až vlastně do konce vysoké školy. A pak ještě možná i chvíli v dospělosti. Osud mi toto zaměstnání bohužel nepřivál, podařilo se mi akorát před čtyřicítkou dva roky učit, a pak to zase skončilo.

Takže to je taková moje celá učitelská kariéra, kterou jsem si přála asi pětadvacet let.

Jaká jste tedy byla vy ve škole žákyně?

Taková, kterou ta škola opravdu baví, samozřejmě že ne celá. Bavila mě čeština a další jazyky, dějepis, přírodopis… a tím asi končíme. Matiku jsem nesnášela, tělocvik jsem taky nesnášela, přestože jsem od dvanácti let až donedávna závodně hrála basketbal.

Ale cvičit v tělocviku bylo pro mě ponižující, cvičit na hrazdě nebo kotouly – ani náhodou, už nikdy.

Co jste tedy vystudovala za školy?

Vychovatelství pro osoby vyžadující zvláštní péči, takto se ten obor na Univerzitě Palackého jmenoval, už tam dávno není. Promovala jsem v roce 1994, a ihned poté tento obor skončil.

Jste se svou momentální prací spokojená?

Ano, jsem. Jako sociální pracovnice se setkávám s různými a zajímavými lidmi z úplně celého společenského spektra, to znamená od úplného dna až po špičky společnosti. Navíc je to stále práce s lidmi, což mi také vyhovuje. Nakonec jsem i celkem ráda, nejspíš bych už teď, po svých třech dětech, neměla na učitelství nervy.

Jaké jídlo máte ráda?

Můj muž říká, že jím bobky. To pro něj znamená hodně obilnin, sóju, luštěniny a tak. Jím celkem málo masa. Jím jídlo, které se spíše blíží k vegetariánství. Pozor ale, ať nedojde 
k nedorozumění. Vegetarián nejsem, maso mám ráda, jen jej nemusím vidět na stole každý den.

A doma to máte zařízené jak? Vaříte, nebo to přenecháváte někomu jinému?

Vaření převzal můj muž a já mu to ráda přenechávám. Já ho jen občas supluji.

Co byl pro vás asi nejdůležitější rok v životě?

Tak to přesně říct nemohu. Spíše mám v životě důležitější a méně důležitá období či roky. Například rok 2013, kdy ve mně nastala, dalo by se to nazvat, nějaká obroda a začala jsem vlastně s tím psaním blogu.

Co byste nikdy nechtěla zažít nebo ztratit?

Nemám ráda války, takže určitě bych se nechtěla ocitnout ve válečném období. A ztratit bych samozřejmě nechtěla rodinu a také část mojí flegmatické povahy, snad se ze mě nikdy nestane puntičkářka.

Jak relaxujete?

Tak samozřejmě na relaxu je vlastně založen celý můj blog, takže relaxuji vycházkami 
v přírodě a po okolí. Ráda taky zpívám a ležím, jo, ležení je takový můj oblíbený relax.

Zmiňovala jste již basketbal, jaké máte další koníčky a zájmy?

Basketbal jsem opustila v roce 2013, kdy jsem se rozhodla udělat velkou změnu v životě. Tak teď chodím zpívat do sboru Puellae Cantates a moc mě to baví. No a to psaní zabere opravdu hodně času, takže na nic jiného už prakticky prostor nemám. Nemůžu mít žádné další končíky, nezapomeňte, že mám doma ještě tři děti. Nejstaršímu je třiadvacet let, prostřední má osmnáct a nejmladší šestnáct.

Najdete si čas na poslech hudby?

Určitě, mám ráda Nohavicu, Hegerovou, Kubišovou a pak asi tak sto dalších kapel. Moc ráda chodím na koncerty vážné hudby, samozřejmě chodím také podporovat v koncertování svého muže, který má v Bruntále kapelu.

Miroslava KrčováBydliště: Bruntál
Věk: 51
Povolání: sociální pracovnice
Osobní život: tři děti, manžel

Miriam Opletalová