Miroslav Bukur: Změnit se může každý

Svou víru lidem, se kterými je v kontaktu, však v žádném případě nevnucuje, na jeho život se většinou zeptají časem sami. Velmi často se k němu chodí radit ohledně problémů v životě a on je jim k dispozici, kdykoli potřebují. Jednou za týden dojíždí také do komunity Pastor Bonus 
v Podlesí, kde pro klienty léčebny přednáší na takzvaných Biblických hodinách.

Čím jste si přál být jako malý?

Ve školce jsem si přál být řidičem lesní mechanizace. Později vojákem z povolání, ale nakonec, protože mi nedovolili za minulého režimu studovat gymnázium a VŠ vojenskou, jsem šel na mechanika. Moje babička byla německé národnosti a v Německu žila většina jejích příbuzných, se kterými měla písemný i osobní kontakt, jezdili do Česka na návštěvy.

Proto jsem byl politicky „nedůvěryhodný".

Jakým jste byl žákem?

Od první do čtvrté třídy problémový, pořád jsem se s někým rval, a tudíž mi chodila jedna poznámka za druhou, ale pak to od páté do osmé třídy přestalo. Uvědomil jsem si, že bude lepší být v očích učitelů vzorný a hodný než problémový. Bylo to ale skutečně z vypočítavosti, chtěl jsem se dostat na Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě.

Jak ale bylo již výše zmíněno, kvůli politice to nešlo. Navzdory vyznamenání jsem se rozhodl jít na školu, kde budu moct pracovat co nejdřív a stát se nezávislým na rodičích.

Takže co jste nakonec studoval?

SOU dopravní, obor mechanik a opravář pro silniční a motorová vozidla. Dělal jsem buďto mechanika, nebo řidiče pro ČSAD.

Co vás bavilo? Zájmové kroužky?

Od 8 do 36 let jsem hrál fotbal a snil o tom, že se tím budu jednou živit. Pracoval jsem jako mechanik v ČSAD a zbytek každého dne strávil na hřišti. Motivovala mě vidina peněz a hraní někde v lize, popularita, fanoušci. Potom jsem šel na vojnu se záměrem, že budu hrát fotbal tam, ale těsně před mým přijímačem fotbal v Žatci zrušili, a tak se ze mě stal řidič.

Jaké to bylo na vojně?

Mám na ni navzdory takovým těm klasickým problémům nováčků veskrze příjemné a pozitivní vzpomínky. Dnes, s odstupem času, si uvědomuji, že jsem se naučil mnoha věcem, které bývají ve všedním životě potřebné a dnešním mladým mužům mnohdy chybí – umění vypořádat se s daným úkolem, být rychlý a mít schopnost improvizovat v určitých situacích, naučit se zodpovědnosti sám za sebe i za druhé a umět spolupracovat, pomáhat si a velet.

Dále jsem si taky na vojně udělal řidičák i na autobus a rok s ním na vojně jezdil, poté se tím i živil v ČSAD Ostrava. Stal jsem se nejmladším řidičem autobusu, bylo mi teprve 21 let a už ve 23 jsem jezdil i zájezdy a získával zkušenosti od starších šoférů, kteří mě přijali mezi sebe, vše mě naučili a byli mi správným příkladem, co se týče profesního zaměření.

Co myslíte, že se dá na vašem životě považovat za důležité události?

V jednadvaceti jsem se oženil. Důležité bylo, že jsem se nestal jen manželem, ale i otcem a převzal tak zodpovědnost za rodinu. Další událostí, která mi dost změnila život, byla v mých 28 letech, kdy mi vážně onemocněla žena. Až teprve tehdy jsem si uvědomil, co pro mě znamená a jak ji miluji.

Byla to i taková první náboženská zkušenost.

No a takovou zásadní životní událostí byla nehoda, při které mi na hlavu spadl strom a způsobil těžký úraz s velmi špatnou prognózou – trvalé následky, nemožnost dále vykonávat povolání a dlouhotrvající léčba asi 12 až 18 měsíců. Beru to dnes jako možnost od Boha mít čas udělat si pořádek ve svém životě, protože po dobu tří měsíců mé nemoci jsem měl šanci svůj život přehodnotit, začít chodit do společenství věřících lidí a poznávat Bibli.

Když jsem po dvou měsících přišel na rehabilitaci a doktorka četla mou lékařskou zprávu, tak střídavě koukala na mě a na zprávu a nakonec se zeptala: „Pane Bukur, co tu chcete? Podle toho, co tady čtu, byste měl být v nemocnici."

Na to jsem odpověděl, že jdu na rehabilitaci po úraze, ale to vzhledem k vážnosti mého úrazu odmítla, nesměla na mě sáhnout. Další týden byla nová prohlídka a doktorka mi nadšeně sdělila, že se stal zázrak a že může se mnou provést jakoukoli rehabilitaci. No a po dalších třech týdnech už jsem byl znova v práci.

Prý hodláte vydat knihu o svém životě. Můžete mi k tomu něco říct?

Jelikož nejsem žádný literát, tak to pro mě byla celkem fuška. Napsal jsem autobiografii Záblesk pravdy, která popisuje můj život až do 17. září 2011, kdy jsem se nechal pokřtít. Motivovala mě k tomu myšlenka ukázat nevěřícím lidem, že jestli se považují za zlé a bez možnosti záchrany a změny, tak se mýlí.


I já jsem byl kdysi velmi zlým člověkem. Uvědomil jsem si však, že pro každého existuje východisko. Díky víře jsem se stal lepším, tím nechci říct, že jsem svatý, ale že se zlem v sobě bojuji. A dovolím si tvrdit, že s tím může bojovat každý a má na to díky Pánu obrovskou sílu.

Do budoucna bych chtěl napsat knihu, jak probíhá můj život křesťana od křtu a dál, v čem je jiný, co mi víra dala, dává a dá 
a sdělit všechny své zkušenosti a zážitky.

Miriam Opletalová