O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.

V Malajsii jsem potkala holku z Turecka, která cestovala pět měsíců jen s malým batohem na zádech. Když vyskládala jeho obsah, fascinovalo mě to.

Měla s sebou pouze jedny kraťasy, dvoje trička, žabky, spodní prádlo, kartáček na zuby, mobilní telefon (který potom ztratila), doklady, ale hlavně dárky pro své blízké. Postupem času jsem o tom začala přemýšlet také. Nosím na zádech sice malou krosnu, ale při dlouhé chůzi se pronese.

Co si budu nalhávat, je to pro mě zátěž. Batoh té holky byl tak lehounký, že ho mohla nosit všude s sebou. A když jí něco chybělo, tak si to prostě půjčila.

V hlavě se mi honí myšlenky typu: ale vždyť jsi v Asii na půl roku, nemůžeš cestovat s tak malým batohem, nebo: všichni cestovatelé tady mají přece krosnu, to je normální. Ovšem kromě mé kamarádky z Turecka.

Tohle dilema jsem ale vyřešila celkem radikálně. Koupila jsem si letenku z Vietnamu do Hong Kongu bez odbaveného zavazadla. To znamená, že si mohu vzít na palubu letadla pouze příruční zavazadlo, které splňuje požadavky dané letecké společnosti. Ta většinou striktně nařizuje rozměry a váhu zavazadla.

LEHKÝ A NENÁPADNÝ

Teď už není cesty zpět, musím se začít dívat po novém, menším batohu, ale hlavně přemýšlet o tom, co vyhodím.

Batoh koupím na lokálním tržišti. V přepočtu na naši měnu stojí pár kaček. Důležitější je ale fakt, že mě oslovil hned na první pohled. „To je on", věděla jsem. Lehounký, nenápadný a dá se rozložit nebo složit do dvou velikostí.

Teď přichází na řadu redukce obsahu mé krosny tak, aby se věci vešly do nového menšího batohu. Jako první se zbavuji sportovního křiklavě barevného oblečení, ve kterém jsem do Asie přijela. Stejně v něm budím pozornost. To postupně vyměňuji za ležérní, pohodlné oblečení neutrálních barev.

Vše mě vyšlo na pár korun. Díky místním cenám si uvědomuji skutečnou hodnotu těch věcí. I to, že my v Evropě platíme za předražené značky.

CO NEPOTŘEBUJI

Vyhazuji také ponožky, tepláky a tričko s dlouhým rukávem.

U toho chvíli váhám, protože jsem ho dostala jako vánoční dárek od rodičů. Ale je to pouze věc, která mi v batohu překáží, protože jsem ji využila pouze několikrát. Něco jiného jsou bavlněné kraťasy s obrázky na spaní. Ty už mám alespoň 15 let a mám k nim vztah. Strčím je zpátky do batohu.

Další na řadu přichází kosmetická taška, jejíž obsah jsem zredukovala tak o dvě třetiny. Nechala jsem si opravdu jen to nejnutnější jako kartáček a zubní pastu, žiletku na holení, tygří mast proti komářím štípancům, kleštičky na stříhání nehtů a šampon s mýdlem v jednom. Když odjíždím na letiště s malým batohem, tak mám pocit, jako bych něco zapomněla. Ale ne, je to úžasně osvobozující.

Jak ale zjistím v odletové hale, váha mého batohu i přesto překračuje povolenou hmotnost. To kvůli kávě z Vietnamu a dalším věcem, které jsem během svých cest dostala darem. Znovu redukuji obsah svého batohu přímo na letištním terminálu. Do koše vyhazuji svou oblíbenou růžovou bundu a tílka přímo před zraky dalších cestujících. Nestačí se divit.

Sním si připravenou svačinu, vypiju vodu, čímž se mi opět podaří snížit hmotnost batohu a poté už bez problémů procházím kontrolou zavazadel a nastupuji do letadla. Ne jako turistka. Nyní už jako opravdová cestovatelka.

Michaela Bugrisová, www.facebook.com/michaelabugrisovanacestach