O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.

Zdravím z Vietnamu!

Cestu na jeho hranice si budu dlouho pamatovat.

Z Kepu, ospalého přímořského městečka v Kambodži, to bylo jen pár kilometrů. Myslela jsem, že se tam dostanu rychle. Hraniční přechod uzavírali v 18 hodin a mně ten den navíc končilo kambodžské vízum.

Jako na potvoru kolem neprojížděla žádná auta, která by se dala zastavit. Nakonec jsem uprosila jednoho tuktukáře, aby mě popovezl o pár kilometrů a dva mnichy jedoucí do chrámu o několik dalších.

Posledních deset kilometrů jdu pěšky, neskutečně praží sluníčko a nikde ani noha. Zato krajina je přenádherná. Kochám se okolními vesničkami, kde se jakoby zastavil čas. Tu a tam se objeví rýžové pole. Kolem domků se pasou vodní buvoli, všude poskakují děti a lidé na mě koukají jako na exota. Psi tady plní svoji roli dobrých hlídačů. Před svými páníčky se předvádějí a poctivě na mě vybíhají a vrčí. Platí na ně házet kameny a netrefit se. Sklopí ocas a utečou.

Přesto se mi jihovýchodní část Kambodži líbí úplně nejvíce. Není tak vyprahlá jako severozápad. Naopak se pěkně zelená a má moře, což jí dodává takovou pohodovou atmosféru.

Ještěže zmrzlináři jsou v tomto vedru aktivní. Zastavila jsem celkem tři a tím pokořila rekord v počtu snězených zmrzlin za den.

Zmrzlina s durianem

Zmrzlinu mají mimochodem výbornou, domácí. Většinou do ní míchají durian, který je dost aromatický a jeho konzumenti se dělí na příznivce a odpůrce. Mně chutná. Cena takové zmrzliny se pohybuje od tří do šesti korun.

Malinko mi zlepšily náladu, ale hranice jsou pořád v nedohlednu. Míjí mě cyklista a kroutí hlavou, že je to ještě docela daleko.

Když už se pomalu plazím, zahlídnu dodávku a mávám. Zastavuje. Teď jsou na řadě mé vyjednávací schopnosti, protože řidič dodávky je jednou z posledních nadějí, jak se na hranice dostat včas. Kroutí hlavou a chce odjet. Nenechám ho a ještě přemlouvám. Hlavním problémem je samozřejmě jazyková bariéra. Ale nakonec si porozumíme, kývne a já naskakuji.

Jsem tady! Před každým hraničním přechodem mám vždycky velký respekt, srandičky jdou stranou a opět se tvářím seriózně. Všichni úředníci samozřejmě také. Vízum jsem vyřizovala již v Phnom Penu (hlavní město Kambodži) na vietnamské ambasádě. Na tři měsíce vyjde na 50 USD. Nevypadám podezřele, a tak dostávám razítko a procházím branou, které dominuje plápolající červená vlajka se žlutou hvězdou. Konečně!

Michaela Bugrisová, bugrisova@gmail.com