O silné zážitky nemá nouzi a ráda by se o ně podělila se čtenáři Deníku. „Chci lidem ukázat, že na cestování člověk nepotřebuje mnoho peněz a že sny si můžeme plnit v každém věku," vysvětlila svůj zájem o sdílení zážitků mladá Krnovanka, jejíž sloupek budou čtenáři na stránkách Deníku pravidelně nacházet.
Saigon nebo také Hočiminovo město, je ve Vietnamu téměř povinnou zastávkou. Samo o sobě není místo vůbec zajímavé, ale přísahám vám, že takové množství motorek jste pohromadě ještě neviděli. Samotným zážitkem je tady kvůli hustému provozu přecházení silnice.
Už v Malajsii jsem se učila, jak na to a ve Vietnamu platí stejná pravidla. Čekání na okraji chodníku ničemu nepomůže, protože takhle si tam postojíte třeba do nekonečna. Osmělte se a vykročte (pokud jste pověrčiví pak pravou nohou) do silnice a postupujte pomalu vpřed.
Vězte, že vás řidiči motorek zaregistrují, zpomalí a objedou. V tu chvíli si možná budete připadat jako ledoborec, před kterým se kry rozjedou do strany a za ním se opět spojí. Alespoň to byl můj pocit.
Pozor na zloděje
Vysoká návštěvnost zahraničních turistů, zřejmě také kvůli přítomnosti mezinárodního letiště, dobré pověsti Saigonu moc nepřidává. Ceny jsou zde v porovnání s neturistickými oblastmi minimálně dvojnásobné, lidé ofrklejší a jídlo více šizené.
Angličtina vám bude znít v uších na každém rohu. Vyslechla jsem si spoustu příběhů, kdy byli turisté okradeni. Zloděj kolem vás profrčí na motorce a strhne ze zad batoh, z ruky kabelku nebo fotoaparát z krku. „Hlavně na ulici nevytahuj mobilní telefon," upozorňuje mě paní domácí.
A já vědoma jejího naléhání kontroluji mobil potají tak, aby mě u toho nikdo neviděl. V Saigonu se zdržím pouze na nezbytně nutnou dobu.
Moje parťačka na cestách, Pája, si tady chce koupit motorku a pokračovat s ní na sever do Hanoje. Já o koupi zatím nejsem přesvědčena, a tak rezignuji na jakékoliv plánování. Řekla jsem si, že pokud mám Vietnam projet na motorce, stane se tak.
Jeden večer posedávám v parku celá přešlá chozením po hostelech a hledáním motorky, která by mě zvládla dopravit do tisíce kilometrů vzdálené Hanoje. Ani nevím, jak se taková motorka startuje, natož abych poznala, zda je po technické stránce v pořádku. V hostelu mi mohou prodat cokoliv.
Hledám motorku
Odevzdaně sedím na patníku, když v tom si ke mně přisedne drobný Asiat. Raději to upřesním. Při mé výšce 177 cm je mi skoro po pas. Představí se jako Bruce. „Hmm, moc asijsky to nezní, asi má v oblibě americké akční filmy," pomyslím si.
„Promiň, že obtěžuji. Jsem singl a ty se mi líbíš", spustí na mě sebevědomě a já mu při své pochmurné náladě okamžitě odpovím: „Ale já single nejsem, tak ahoj." Jo, teď se ho zbavím, ale s ním to ani nehne: „A víš, že je mi to jedno?"
Jeho troufalost mě odzbrojí a povídáme celý večer, mimo jiné také o cestování po Vietnamu. Zmíním se o koupi motorky a Bruce mi okamžitě nabídne pomoc při jejím výběru. Hned druhý den společně vyrážíme na předměstí Saigonu, kde projdeme pár bazarů. Pozoruji ho, jak vyjednává o ceně, zkouší startovat a zaposlouchává se do zvuku motoru.
Přidává plyn, výfuk úplně burcuje. Pak ukazuje na černý skútr. Moc se mi nelíbí. Designově určitě neodpovídá mým představám. Radši bych něco do růžova. „Na tomhle dojedeš až do Hanoje," utvrzuje mě. Díky, kámo, já ji tedy beru!
Michaela Bugrisová, www.facebook.com/michaelabugrisovanacestach
